VOLNA MYSLENKA
aktuality archiv zajímavosti program

              

Příběhy Volné myšlenky v prostoru České republiky

Josef Haubelt

ffffffffffffffffffffVolnomyšlenkářství prošlo v minulosti na území dnešního českého státu pozoruhodnými a zároveň bouřlivými osudy. Pokud se obracelo k minulosti, pak se jeho myšlenkový svět vracel nejprve k české – zejména husitské – reformaci a pak k osvícenství, zejména k josefinismu. Současně se odvracelo nad dvě staletí brutální a násilnické římsko-katolické protireformace, nad dobu, kterou i dnes  plným právem nazýváme „dobou Temna“.  Spojenectví tohoto katolicismu s vídeňskými Habsburky vedlo k tomu, že české volné myšlení se rozvíjelo od počátku v silně antiklerikálním duchu a že se  stalo součástí národně českého osvobozeneckého zápasu. Vlaštovkou organizovaného hnutí se stal rolník Alfons Šťastný z Padařova, který založil 16. května 1875 Spolek volných myslitelů: ten byl po roce existence jako „vládě nepřátelský“ rozpuštěn. Startem organizace volných myslitelů dlouhodobého působení se 18. května 1904 stal Spolek Augustin Smetana, transformovaný v červnu 1905 na Českou sekci Volné myšlenky a počátkem roku 1906 na Spolek volných myslitelů Augustin Smetana. Rozmach hnutí vrcholil uspořádáním XIV. světového kongresu Volné myšlenky ve dnech 8. až 12. září 1907 v Praze.

ffffffffff Zlatým věkem českého volnomyšlenkářství byla dvacetiletá existence samostatné Československé republiky. Bylo tak tomu už z toho důvodu, že volní myslitelé se zasloužili významným způsobem o vznik samostatné a demokratické Československé republiky. Její první prezident Tomáš Garrigue Masaryk několikrát projevil mimořádné sympatie k Volné myšlence, její druhý prezident Edvard Beneš se stal volnomyšlenkářem už za svých studií v Paříži a v Dijonu.  V letech 1918 až 1938 působily tři hlavní organizace volných myslitelů, s více než desetitisícovou členskou  základnou. Předně to byla už tradiční Volná myšlenka, pak Svaz svobodných socialistických myslitelů a nakonec v letech 1924 až 1936 Svaz proletářských bezvěrců. Základním požadavkem tehdy bylo dovršit laicizaci společnosti důslednou odlukou státu od církví, což se nenaplnilo, také s ohledem k tomu, že Slovensko bylo silně religiózní a že v těchto podmínkách by prosazení odluky mohlo  znamenat uvolnění svazků mezi českou částí republiky a Slovenskem. Vrcholnou událostí se stal  světový kongres Volné myšlenky, který se konal v Praze 11. až 14. dubna 1936, tedy v čase, kdy volnomyšlenkář Edvard Beneš už byl druhým prezidentem Československa. Tehdy se už vnitřní život ve státě dostával pod silný tlak německého nacismu, dominantně ovlivňující v protičeskoslovenském smyslu menšinovou ovšem sudetoněmeckou komunitu. Základním postojem i organizací volných myslitelů byla tehdy obrana demokracie.

ffffffffff Rozbití Československa a  rozpoutání světové války znamenalo rovněž likvidaci všech forem organizací volných myslitelů. Po válce vznikl unitární Svaz občanů bez vyznání, který mohl rozvinul rozsáhlou činnost také proto, že byl finančně podporován nemalými částkami z veřejných zdrojů. V roce 1952 však zanikl, také se  zdůvodněním, že volné myšlení “jitří city nábožensky založených spoluobčanů.“ Byl v podstatě pohlcen v rámci nově vzniklé Československé společnosti pro šíření vědeckých a politických znalostí, v roce 1970 proměněné v Socialistickou akademii. V nich se rozvíjel i takzvaný „vědecký atheismus“, který ovšem v žádném případě nebyl volným myšlením: tradiční antiklerikalismus se stal vlastně nežádoucím už proto, že církve  - zejména římskokatolická – byly vlastně zestátněny: kněží a duchovní se stali a vlastně dodnes jsou státními úředníky. Požadavek odluky státu od církví a náboženských společností zůstává v platnosti i dnes, a to tím spíše, že preláti římsko-katolické církve se hodlají přisát nadlouho na státní rozpočet, a to požadavkem subvencí v astronomických částkách na celých  šest příštích desetiletí.

ffffffffff„Volná myšlenka je antiklerikální a ateistické hnutí“, čteme na internetu a nesouhlasíme. Často se také píše, že Češi prý jsou dnes ateistickým národem. Nesouhlasíme. Je možno říci, že absolutní většina českého národa je „bez vyznání“. Při prvním sčítání lidu po státním převratu roku 1989 se na území dnešní České republiky do této kategorie přihlásilo na 57 % občanů, v Československu 46,2% (to jest 7,191 000) občanů. Otázka byla formulována slovy: „ke které církvi – náboženské společnosti se hlásíte“ – hlásit se vůbec neznamená být praktikujícím věřícím. V roce 1991 se tedy k římskokatolické církvi „hlásilo“ jenom 39 % dotazovaných. To byl výsledek srovnatelný s nejvyspělejšími evropskými zeměmi. Rozčarovaní preláti připisovali tuto situaci, kterou ovšem neočekávali, poměrům z let 1948 až 1989. S omylu byli vyvedeni o deset let později. Při sčítání v roce 2001 se v České republice k římskokatolické církvi přihlásilo  pouze 27 % dotazovaných, což znamenalo o 12 % méně ve srovnání a rokem 1991. K největšímu odklonu od římského katolictví tedy došlo v českých zemích nikoliv před rokem 1989, nýbrž v letech, která následovala, v desetiletí mezi roky 1991 a 2001.

ffffffffff Navzdory této situaci působí dnes v České republice pouze dvě organizace s čistě humanistickými a etickými programy: Humanistické hnutí a Volná myšlenka České republiky – humanistické a etické sdružení občanů bez vyznání. Mají poměrně nepočetnou členskou základnu. Přesto jsou obě tato sdružení  ve veřejností dobře viditelná. Je tomu tak proto, že zvláště římský katolicismus vede hlučnou a brutální kampaň, možno říci kampaň povahy vpravdě „materialistické“. Bojuje bez přestávky o materiální zájmy, o majetkové „vyrovnání“ se státem a občanskou společností, o polnosti, lesy, rybníky, o peníze ze státní pokladny. Pobírá už dnes velké částky ze státního rozpočtu, podle zákonů, přijatých před pěti desetiletími. A má velkou oporu ve vládní koalici. Nejsilnější vládní stranou je v podstatě liberální Občanská demokratická strana, která však nemůže vládnout sama. Opírá se v parlamentu o hlasy  poslanců dvou koaličních stran nepatrné velikosti, o poslance strany „pseudozelené“ a o poslance klerikální lidové strany, které obě balancují na pokraji parlamentní existence. Právě stanoviska klerikálů jsou garancí stability vládní koalice. Odchod klerikálů z ní by znamenal vypsání mimořádných parlamentních voleb, s vyhlídkou na možnost vládní převahy levicově orientovaných stran. Této lability využívá kardinál Miloslav Vlk doslova k vydírání vystupňováním materiálních požadavků své církve. Může tak činit, protože hrozba volebního vítězství levicových stran zmenšuje  prostor pro lavírování liberální Občanské demokratické strany.  Vynucený přechod této vládní strany do opozice není totiž zcela nereálný.

ffffffffff Počátky obnovy organizace volných myslitelů v Československu spadají k ustavení přípravného výboru Svazu volnomyšlenkářů v Československu, k němuž došlo l. prosince 1990. Jeho předsedou byl Jan Kotlan. Po vypracování programových zásad a návrhu stanov  byl tento svaz k veřejné činnosti legalizován ministerstvem vnitra, s výslovnou formulací o tom, že navazuje kontinuitně na organizace volných myslitelů, které na území státu působily počínaje rokem 1904. V květnu 1991, na kongresu v Mexico City, se Svaz stal řádným členem ve Světové unii Volných myslitelů, se zpětnou platností od roku 1905. V souvislosti z rozdělením Československa bylo nutné upravit a právně ve stanovách zakotvit vytvoření samostatné České republiky jako prostoru aktivity nyní Volné myšlenky České republiky – Humanistického a etického sdružení občanů bez vyznání. Jejím předsedou se stal matematik František Fabian. Bude užitečné uvést, že tehdy na vypsání historie  českého a československého volného myšlení vědecky pracoval zaměstnanec Ministerstva kultury Antonín K. K. Kudláč  . Byli jsme nápomocni vzniku jeho publikace Příběh(y) Volné myšlenky, kterou vydalo Nakladatelství Lidové noviny v Praze 2005.

ffffffffff Dnes můžeme jenom konstatovat, že  většina občanů České republiky – pokud se individuálně zabývá problémy etiky a humanismu – nehledá oporu pro ujasňování otázek života a smrti ani v náboženství a v církvích a bohužel ani v organizacích volných myslitelů. Je ovšem pod tlakem zejména římskokatolické církve a proto je posláním volných myslitelů v prostředí České republiky konat maximum pro dosažení úplné odluky církví a náboženských společností od státu, a zejména od veřejných financí. Členové naší Volné myšlenky působí ve všech oblastech republiky. Usilujeme o to, aby se jejich aktivita soustřeďovala v regionálních klubech, což se nám do jisté míry daří v Praze. Naším centrálním orgánem je Republiková rada, která se obrací s našimi stanovisky pravidelně k občanské společnosti. Po roce 1989 jsme vydávali dva periodické listy, a to Ostravskou Volnou myšlenku (redigoval ji Karel Kousal) a pak pražské periodikum s názvem Volná myšlenka (redigoval Jan Kotlan). Od roku 1994 je naším ústředním orgánem čtvrtletník s názvem Maják (redaktorem byl Zdeněk Radimský), který byl řádně registrován jako periodický tisk. Vydáváme neperiodicky Knihovničku Majáku, v níž jsme otiskli volnomyšlenkářské stati, které napsal Edvard Beneš za studií ve Francii a v Německu. Vrcholem naší spolupráce  se zahraničními kolegy se stal Světový kongres Volné myšlenky, který pod heslem „Iracionalismus a fundamentalismus – hrozby míru, demokracii a laickosti“ proběhl v Praze 15. a 16. března 2003. Významná byla naše účast na konferencích, konaných v Praze a v rakouském Eggenburgu při příležitosti stoletého výročí udělení Nobelovy ceny míru pražské rodačce Bertě Sofii Feliditě baronce Suttnerové rozené hraběnce Kinské (1843-1914). Podíleli jsme se podstatně na vydání publikace o jejím životě a díle, přeložili jsme do češtiny její esej O barbarizaci vzduchu a vydali sborník projevů a studií z konference v Praze, a připravili jsme esej o životě a díle této naší ve světě nejznámější volnomyšlenkářky k otištění v Majáku. Vystupujeme rozhodně proti „smlouvě o konkordátu“ mezi Českou republikou a Vatikánem, pokračujeme v zápase o úplnou separaci státu od církví a náboženských společnosti, samozřejmě na prvním místě o úplnou separaci uvedených subjektů od rozpočtů obcí, měst, krajů a vládních institucí.

Josef Haubelt (Praha, Česká republika),  Volná myšlenka České republiky - humanistické a etické sdružení občanů bez vyznání.

zpět