VOLNA MYSLENKA
aktuality archiv zajímavosti program

              

EB - volnomyšlenkář z nejvýznamnějších

Josef Haubelt

ffffffffffDne 3. září 1948 – před šedesáti lety – zemřel v Sezimově Ústí v pořadí druhý prezident demokratického Československa Edvard Beneš. Narodil se 28. května 1884 v Kožlanech (okres Plzeň sever): zemřel tedy ve věku šedesáti čtyř let. Jeho životní dráha byla sice trnitá, ale zároveň rovná a přímá. Narodil se vlastně na vesnici, a tehdy všude, i v Kožlanech děti vyrůstaly poblíž kostela. V nezámožných rodinách, bohatých na děti, si zpravidla rodiče přáli, aby některá z „nadpočetných dívek“ byla zaopatřena v klášteře a některý z „nadpočetných“ chlapců v kněžském povolání. A Edvard byl nejmladším z deseti sourozenců! Nebylo však obvyklé, jestliže jako desetiletý psal verše k oslavě Mistra Jana Husa jako bojovníka za pravdu a národního hrdinu. Nebylo také obvyklé, odcházel-li desetiletý chlapec nadlouho od domova, v Edvardově případě do Prahy, na české gymnázium na Královských Vinohradech. To umožnil jeho starší bratr Václav, odborný učitel z Vršovic, „ohnivý stoupenec socialismu a idejí T. G. Masaryka“, u něhož nejmladší z pěti bratrů  Benešových bydlel. Ke svobodnému myšlení tehdy zpravidla spolehlivě vedla povinná výuka náboženství, zejména taková, jakou provozoval na Vinohradech „katecheta Kocmich, typ úlisného klerikála římskokatolického“, a po něm poněkud sympatičtější katecheta Zelenka, „labužník v klerice, jehož smrt jest hodna pera Poeova nebo Richepinova, tak jest bizarní: zemřel v deliriu tremens pod stolem restaurační zahrady Trunečkovy“.

ffffffffffČetli jsme ve stati K šedesátému výročí úmrtí Edvarda Beneše“, kterou 28. srpna 2008 otiskl týdeník „Národní osvobození“, tato slova: „Do aktivního politického života vstoupil Edvard Beneš za první světové války. Bylo mu třicet let a byl vyhraněnou osobností s rozsáhlým a hlubokým vzděláním. Při svých studiích v Praze, v Paříži, v Dijonu, v Londýně a v Berlíně se všestranně zabýval otázkami individuality člověka a problémy lidské společnosti. Studoval filosofii a historii, psychologii a literaturu, práva a politické vědy. Připravoval se k vědecké dráze, k univerzitní práci v oboru filosofie a sociologie. Během studia se vykrystalizovala i Benešova základní filosofická a politická stanoviska: kritický realismus, humanitní morálka, moderní parlamentní demokracie. Tomuto filosofickému kodexu zůstal věren po celý život a stabilita jeho názorů patří k základním charakteristickým rysům jeho osobnosti.“

ffffffffff Něco velmi podstatného však v tomto výčtu schází! Beneš se totiž rozvíjel k humanistickému a etickému racionalismu, ke stanoviskům, která prostupovala intelektuálním světem Mezinárodní Volné myšlenky, ustavené na setkání v Bruselu v roce 1880. V poměrech rakouského Předlitavska byly všechny pokusy o vytvoření organizace volných myslitelů zprvu policejně potlačovány. Až v roce 1904 vznikl Spolek volných myslitelů Augustin Smetana, nazvaný jménem exkomunikovaného kněze hegeliánské organizace Augustina Smetany (1814-1851). V roce 1905 přerůstal do podoby České sekce (mezinárodní) Volné myšlenky a tento proces byl dovršen v roce  1909, v roce policejního zákazu onoho „Smetanova“ spolku volnomyšlenkářů. A 1. května 1905 vyšlo první číslo měsíčníku Volná myšlenka, který byl zakázán v roce 1915. Stojí za zmínku, že hlavičku pro toto periodikum kreslil na podzim 1905 český v Paříži žijící malíř František Kupka (1871-1957), jemuž byl blízký pronásledovaný komunard Jean-Jacques-Elisée Reclus (1830-1905) a z českých intelektuálů pozdější anarchokomunisté Theodor Bartošek 1887-1954) a Stanislav Kostka Neumann (1875-1947).

ffffffffff Po zkoušce dospělosti si Beneš zapsal romanistiku a germanistiku na české filosofické fakultě v Praze. Profesorem filosofie tu byl čelný představitel českého volnomyšlenkářství František Krejčí (1858-1934), filosof a psycholog, natolik svobodný myslitel, že na sebe připoutával nespoutanou zlobu univerzitních zpátečníků (z nich nestydatě netolerantní historik Josef Pekař bezectně jako rektor Univerzity Karlovy zakázal jakoukoliv účast vysokého učení, v jehož čele tehdy stál, na Krejčího pohřbu). Konečně Masaryk sám, jeho přednášky Beneš se zaujetím poslouchal, měl k volnomyšlenkářství velice blízko. Je dobře znám jeho výrok, že cíle toho, o co usiluje, jsou identické s cíli Volné myšlenky, i když on sám postupuje ve srovnání s volnými mysliteli jinak. Masaryk byl také jedním z prvních řečníků na přednáškách Smetanova tehdy vzniklého spolku: jeho přednáška  o soudobé filosofii náboženské se stala jednou z prvních publikací, kterou tento spolek vydal.

ffffffffff Od srpna 1905 byl Beneš v Paříži. Poslouchal přednášky na sorbonnské filosofické fakultě a na Vysoké škole politických a sociálních věd. Byl v zahraničí do podzimu 1908, kdy ukončil studium práv v Dijonu obhajobou disertace Rakouský problém a česká otázka (s podtitulem Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku). Víme, že v těchto třech letech pobýval čtyři měsíce v Anglii a asi rok v Berlíně a že jeho studentská léta v zahraničí nebyla laciná. Odjížděl do Francie s cestovním stipendiem ve výši 100 franků, což ve Francii postačovalo na měsíc skromného života. Měl ale v kapse honorář za překlad románu volnomyšlenkáře Émila Zoly (1840-1902) Zabiják (L’Assomoir) do češtiny, vydaný v Praze roku 1905 Tiskovým družstvem Českoslovanské strany sociálně demokratické. V zahraničí dále začal překládat spis Zříceniny (Ruines), jehož autorem byl Constantin François de Chasseboef de Volney (1757-1820): překlad vydala Volná myšlenka v roce 1908. Hlavním zdrojem jeho příjmů v době zahraničních studií však byla žurnalistika.

ffffffffff Odjížděl do Paříže jako smluvní korespondent sociálně demokratických listů Právo lidu a Rovnost a týdeníku Volná myšlenka. Psal také pro Volnou školu a pro sociálně demokratickou Akademii. A tiskl úvahy v La Revue socialiste a v Le Mouvement socialiste. Tato jeho publicistika není ani dnes dobře známa. Zpracovali jsme v publikaci Edvard Beneš Volné myšlence jenom to, co bylo otištěno ve stejnojmenné revue v letech 1906 až 1910. Našli jsme a autorsky spolehlivě určili 81 glos, statí a úvah, které dokumentují mimořádný rozsah této Benešovy práce. Připomeňme si názvy alespoň některých z nich: Émile Zola: Zabiják (L’Assomoir) (1906), Klerikální bouře ve Francii (1906), Odluka církve a státu ve Francii (1906), Zavřete Lourdy! (1906), Výročí popravy Giordana Bruna v románských zemích (1907). Marcellin Berthelot  (1907), Lež a podvod církevní  (1907), Následky rozluky ve Francii (1907), O papežských financích (1907), Hnutí Volné myšlenky (1910). Tolik jenom výběrem. Už jenom z něj je jasné, že tato Benešova publicistika vznikala v prostředí, v němž došlo 6. prosince 1905 ve Francii k odluce církve od státu. Problematika tato byla ve středu Evropy mimořádně důležitá. v našem prostředí se totiž Habsburkové opírali o bezvýhradnou podporu ze strany římskokatolické církve. Reakce na odluku tedy znamenaly zejména v českých zemích oslabování tohoto spojenectví a v konečném důsledku zcela jasný sekularizační důraz na identitu české státnosti. Není tedy správné toto nedávno vyslovené mínění,:“Do aktivního politického života vstoupil Beneš za první světové války“. Vstoupil do něj jako publicista  zvláště v době studia v zahraničí.

ffffffffff Dne 1. září 1915 překročil Beneš u Aše hranice s Německem a vzápětí se dostal až do Švýcarska a dál do Francie. V roce 1916 se podílel na ustavení České národní rady, v níž se záhy stal generálním tajemníkem. Se dnem vzniku samostatného Československa se stal ministrem zahraničních věcí (v letech 1921 a 1922 byl současně po dvanáct měsíců předsedou vlády). Byl jím až do 18. prosince 1935, kdy se po smrti Tomáše G. Masaryka stal prezidentem republiky. Z této hodnosti 5. října 1938  dopisem předsedovi vlády Janu Syrovému abdikoval. A 22. října emigroval. Protestem proti zřízení Protektorátu Čechy a Morava se stal vedoucí osobností zahraničního odboje. Rozhodnutím Československého národního výboru ze 9. července 1940 ustavit prozatímní státní zřízení ČSR v exilu se obnovila jeho činnost prezidenta ČSR v exilu, níž setrval  do 2. dubna 1945. Od toho data až do 7. června 1948 byl řádným prezidentem obnoveného Československa.

ffffffffffČetli jsme nedávno tato slova: „Edvard Beneš svou obranu Československa prohrál.“ „V nových podmínkách Edvard Beneš svůj boj dobojoval. Podruhé v životě prohrál...“ Prý prohrál v roce 1938 a pak v roce 1948! Nesouhlasíme! Vrátil se přece v roce 1945 jako vítěz. A pokud prohrál v roce 1948, pak především s časem a s věkem. Zesnul pětadevadesát dnů po abdikaci. Přirozená smrt přece patří k životu a vůbec nemusí být prohrou!

ffffffffff „Kdokoliv se pokoušel o něm rozumně mluvit, stal se podezřelým „nositelem buržoazní ideologie““, čteme dále. A divíme se, že  autor těchto hloupých slov si není vědom toho, jakou sílu měly prožitky ve věci Beneš, pokud byly v živé paměti těch, kteří se počátkem  padesátých let setkávali třebas s protibenešovskou rétorikou Václava Kopeckého.  Pokusy prokreslovat Edvarda Beneše jako negativní postavu dějin, a bylo jich tehdy nemálo, prostě tehdy neměly ten účinek, o jaký jejich původci usilovali a jaký si přáli. A posmrtné kampaně protibenešovské  měly tehdy krátký,  velmi krátký dech...

ffffffffff Beneš měl ovšem velmi mnoho nepřátel. Odmítavě se k jeho odkazu vyslovili Pavel Tigrid (1917-1999) a Václav Havel (*1936). Nejpřednějším z nich byl ovšem konzervativní historik Josef Pekař (1870-1937), posvátná ikona některých historiků z posledních desetiletí minulého století. K němu se řadil Josef Hanzal (1934-1999), i svou snahou zmírnit a pochopit Pekařovy politické excesy. Václav Černý (1905-1987) rovněž svými „Pamětmi“ náleží k těm, kdož oceňování minulosti postrádali i ve věci Beneš smysl pro objektivitu. K vrcholu nestydatosti dospěla ve spisku „Edvard Beneš – likvidátor“ (2003) dříve spolupracovnice Svobodné Evropy Sidonie Dědinová. Do stejné řady spolu s ní náleží jí blízký „súdruh priatelko“ Ján Mlynárik. V ničem za nimi nezaostal „angažovaný občan, nezávislý publicista“ Jan Šinágl. Jejich soudy nad Benešem mají ve srovnání s tím, co proti němu napsali někteří historikové po polovině minulého století, výhodu v tom, že je čte také dnes jenom málokdo a s jejich stanovisky se může identifikovat jenom několik málo jim podobných pisatelů v cizích službách.

ffffffffff Edvard Beneš byl po laureátce Nobelovy ceny míru Berthě Felicitas Sophii Suttnerové rozené hraběnce Kinské (1843-1914) v pořadí co do významu druhým naším volnomyšlenkářem. Připomeňme si, že jeho odkaz má patinu volnomyšlenkářských přístupů. Právem „se zasloužil o stát“, tedy o Československo. Je na čase, abychom si jeho odkaz ve všech jeho částech odpovědně osvojovali.

Beneš, Edvard: Paměti I. – III., Milan Hauner (ed.); Academia, Praha 2007, 413+476+618 str.
Edvard Beneš: Soupis publikací; in: Knižnice Společnosti Edvarda Beneše svazek 5. K 110. výročí narození Edvarda Beneše 28. května 1994 vydala Společnost Edvarda Beneše  s finanční podporou Eduarda Táborského; Praha 1994; str. V. – 124: Boris Jakovenko: Bibliografie Edvarda Beneše (1905-1936), reprint.
Edvard Beneš Volné myšlence. Připravili Josef Haubelt a Jan Kristek. Pro Volnou myšlenku České republiky ke 120. výročí narození druhého prezidenta Československé republiky vydalo nakladatelství Orego, Říčany u Prahy 2004.
Edvard Beneš a Československo. Sborník statí a studií. Vydáno k 60.výročí osvobození Československa. Sestavil Josef Haubelt; Futura, Praha 2005.
Beneš – jedna z největších postav  českých dějinRozhovor Haló novin s Vojtěchem Filipem, předsedou ÚV KSČM; HaNo, 3. září 2008.
Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš. Politická biografie českého demokrata; Karolinum, I.  Praha 2006, 631 str.; Praha 2008, 790 str.
Hanzal, Josef: Edvard Beneš; Věnováno památce Jaroslava Werstadta, Jana Slavíka, Josefa Borovičky a Karla Kučery; Praha, Mladá fronta 1994.
Olivová, Věra: K 60. výročí úmrtí Edvarda Beneše; in: Národní osvobození, 28. srpna 2008, s. 1 a 3.
Pehr, Michal: Edvard Beneš šedesát let po smrti; in: Lidové Noviny, 30. srpna 2008, s. 21.

zpět