VOLNA MYSLENKA
aktuality archiv zajímavosti program

 

             Církve a náboženské společnosti v Československu 1918-1938

Ladislav Hubenák

 

ffffffffffPři vzniku Československa bylo na území Čech, Moravy a Slezska uznáno autoritou rakouského práva sedm církevních organizací. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi bylo recipováno podle uherského právního pořádku uznaných osm církevních organizací. V dalším období se organizačně vytvořily  některé nové církve, které v rakouském kultovém systému nebyly samostatné. Recepční norma převzala ve věci kultu rakouské a uherské úpravy. Krátce po vzniku Československa však vznikla potřeba uskutečnit změny ve struktuře některých církví a náboženských společnostech. V letech 1918-1922 se postupně právně ustavila Československá církev evangelická v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zákonem uznaná v roce 1928 také na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Obce německých příslušníků  bývalé celorakouské evangelické církve vytvořily Německou evangelickou církev v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (1922-1924). Na území Slovenska a Podkarpatské Rusi nebyla tato církev zákonem uznána. Na územním principu se sdružili protestanti augburského vyznání z části bývalého těšínského seniorátu celorakouské evangelické církve, který byl územně připojen k Československu, a založili Augsburskou evangelickou církev evangelickou ve východního Slezsku a v Československu (1923).


ffffffffffNa Slovensku byla situace mezi stoupenci protestantských vyznání odlišná. Augsburská a helvétská  konfese se vytvářely odděleně od počátku své recepce. Evangelíci augsburského vyznání se rychle oddělili od svého ústředí v Budapešti a vytvořili Evangelickou církev augsburského vyznání na Slovensku s působností také na Podkarpatské Rusi. Příslušníci reformované (kalvínské) církve neměli zájem na přerušení vztahů s církevním ústředím v Maďarsku. Na nátlak státu sice vytvořili svou strukturu v republice v roce 1922, ale do roku 1938 k jejímu právnímu osamostatnění nedošlo a církev se spravovala podle předpisů, které vydala uherská vláda.


ffffffffffPřechodná ztráta prestiže katolické církve v prvních poválečných létech, která se projevovala odchodem asi 1, 4 milionu věřících z jejích řad, přispěla k vytvoření Československé církve, která byla státem uznaná v roce 1920 a v roce 1925 dosáhla zákonného uznání také pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Byla založena skupinou prořímsky orientovaného nižšího katolického kléru, který se rozešel se svou původní církví.


ffffffffffVznik nových církví komplikoval konfesijní poměry i vzájemné vztahy.  Složitým vývojem prošlo hnití části obyvatelstva, které se hlásilo k pravoslaví, protože po zániku monarchie zaniklo spojení s dosavadní organizační základnou tohoto vyznání, to jest rakouskou pravoslavnou církví a s uhersko-srbskou pravoslavnou církví. Dlouho nedocházelo k vytvoření oficiální organizace z toho důvodu, že se na území Československa střetávaly zájmy cařihradské, srbské a ruské pravoslavné církve, které si nárokovaly vrchní jurisdikci nad pravoslavnými církvemi v Československu do té doby, dokud nebude vytvořena organizace samostatné československé pravoslavné církve. Vláda potvrdila usnesením z  6. června 1929 ústavu pravoslavné eparchie  v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Eparchie byla závislá ve výlučně církevních záležitostech na srbské pravoslavné církvi jako na své mateřské církvi. Slovensko nebylo do tohoto uspořádání začleněno, neboť se předpokládalo, že na jeho území bude zřízená třetí eparchie a tím splněna podmínka vzniku právně samostatné československé pravoslavné církve. Do roku 1938 však k tomu nedošlo.


ffffffffffVyhláškou Ministerstva školství a národní osvěty č. 110/1930 Sb. byli českoslovenští unitáři uznáni za náboženskou společnost na území Čech, Moravy a Slezska. Základem organizace jediné mimokřesťanské konfese – židovského vyznání – byly její jednotlivé náboženské společnosti: vyšší administrativní jednotky se nevytvořily. Až podle zákona č 9/1937 Sb. vznikla organizace Židovské náboženské společnosti, neboť zákon nařizoval, aby se židovské náboženské obce slučovaly do jednotného společenství, případně do svazků, které se měly stát právnickými subjekty.


ffffffffffNa území Československa tedy došlo poměrně k velkému zvýšení počtu církví a náboženských společností. Za první republiky  patřily k uznaným církvím a náboženským společnostem církev katolická ritu římského a řeckovýchodního, církev evangelická vyznání augsburského a helvétského, náboženská obec židovská, církev starokatolická, církev islámského ritu hafenitského, českobratrská církev evangelická, církev česko-bratrská, jednota bratrská, pravoslavná církev a náboženská společnost unitářská. Stát neuznal na celém území republiky např.  církev metodistickou, náboženskou společnost adventistů, baptisty zahrnující bratrskou společnost Chelčického a další.
Postavení církví a náboženských společností na Slovensku a na Podkarpatské Rusi nebylo identické se situací v českých zemích. V Uhrách se rozlišovaly církve recipované a zákonem uznané. První byly povoleny zvláštním zákonem, poté, co už zde dlouho před tím působily. Církev katolická měla mezi nimi postavení dominantní státní církve.. Zákonem uznané církve a náboženské společnosti se od sebe lišily tím, že byly uznány jen samostatným administrativním aktem, to jest právní normou nižší právní síly, například ministerským nařízením. Toto dělení mělo v Československu ten význam, že nerecipované církve a náboženské společnosti na Slovensku a na Podkarpatské Rusi neměly podle staré právní úpravy nárok na kongruu. To odstranil až zákon č. 122/1926 Sb.


Snaha o odluku

ffffffffffVznik Československé republiky a formování nového státu nastolil též požadavek uskutečnění legislativních zásahů do převzaté právní úpravy církevněprávních a náboženskoprávních poměrů s cílem změnit mnohé jejím základní principy. V důsledku historického vývoje to znamenalo především řešit vztah státu k římskokatolické církvi, která se v českých zemích pokládala za oporu habsburského rodu a rakouské monarchie v českých zemích. Rovněž na Slovensku  zbavily nové státoprávní poměry katolicismus spojení s uherským státem, který jej využíval také jako prostředek národnostního útlaku, doplněného šovinismem protislovensky orientovaného kalvinismu.


ffffffffffOdmítavý postoj ke katolické církvi byl v českých zemích nadto posílený nedávnou loajalitou špiček katolické církevní hierarchie k válečnému úsilí rakouského státu. Většina věřících v českých zemích spatřovala v rozpadu monarchie konečnou negaci pobělohorského náboženského vývoje, spjatého se stoletým dominantním postavením katolické církve.  Odpor občanů se projevoval zejména v masovém vystupováním z katolické církve v prvních letech po převratu pod heslem „Pryč od Říma“. Toto hnutí bylo tak silné, že se mu postavily na odpor jenom katoličtí preláti. Naproti tomu většina politických stran měla ve svém  programu také řešení otázky svobody vyznání a odluku státu od církve, s úsilím využít proticírkevní nálady lidu k posílení svého postavení a vlivu.


ffffffffffPrvní návrh československé ústavy obsahoval také zásadu, že mezi státem a církví se má zavést stav odluky. Avšak popřevratové komplikace v náboženských poměrech, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi zejména ve vztazích mezi řeckokatolickou a pravoslavnou církví, jakož i demagogický boj proti katolicismu vedený některými politickými stranami a vznik nové československé církve odkláněly pozornost od důsledného řešení otázky odluky. Proto se tento neřešený  požadavek do nové ústavy v roce 1920 už nedostal  a zůstal nevyřešen.


ffffffffffČeské země měly svůj konfesijní program, který vycházel z protimonarchistického, antiklerikálního a demokratického cítění širokých vrstev, připraven už za existence monarchie, jak se uvádí ve Washingtonské deklaraci představitelů československého zahraničního odboje z října roku 1918. Tento dokument sliboval uskutečnit odluku církve od státu. Tento politický postulát se setkal se sympatiemi velké části společnosti i většiny politických stran. Právem se očekávalo, že právní princip vztahu československého státu k náboženským organizacím bude obsažen také v ústavní listině. Poměry na Slovensku a na Podkarpatské Rusi však byly mnohem složitější v právním řádě tak i v mezikonfesijních vztazích.


ffffffffffPříčin, proč nebyla odluka v Ústavě Československa z roku 1920 zakotvena, je několik. V době vzniku Československa bylo devět desetin obyvatelstva zapsáno do katolických matrik  a tím byli i příslušníky této církve. Nebylo možné odhadnout, kolik je skutečných věřících a kolik jenom formálních příslušníků církví nebylo možné. Uskutečnění odluky mohlo mít spolu s pozitivními také negativní následky, například v tom, že ztráta vlivu státu na jmenování vyšších církevních hodnostářů by umožnila jmenování promaďarsky orientovaných biskupů na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, což by výrazně posílilo separatismus. Podobné nebezpečí hrozilo i na územích s německým obyvatelstvem. Pro stát nepříznivá by mohla být také výchova kněžského dorostu bez státního dohledu.


ffffffffffText ústavy, který předložila vláda v únoru 1920 parlamentu k projednání, obsahoval v § 121 tuto formulaci: „Mezi státem a církví nechť vznikne stav odluky“. To měl být imperativ, který se měl uskutečnit dalším zákonodárstvím. Proti znění tohoto paragrafu vystoupili všichni slovenští poslanci bez ohledu na svou náboženskou příslušnost. Podle jejich názoru nebylo jasné, zda na Slovensku není náboženské cítění silnější než cítění národní. Proto klub slovenských poslanců požadoval, aby znění § 121 bylo jinak formulováno anebo vynecháno. Jednotný postup poslanců ze Slovenska byl výsledkem vzájemných porad mezi stoupenci jednotlivých směrů. Poslanci, kteří byli příslušníky Slovenské lidové strany, se zavázali, že  nebudou na odplátku požadovat zakotvení autonomie Slovenska v ústave a že nebudou hlasovat proti župnímu zřízení.


ffffffffffVláda vzhledem k tomu přehodnotila své stanovisko k odluce a oznámila ústavnímu výboru parlamentu novou formulaci: „Vztah mezi církvemi a státem se upraví na základě církevní samosprávy se zřetelem ke státním zájmům zvláštními zákony.“ Proto takovéto formulaci vystoupili zastánci odluky  -   socialistické strany. V jednáních, které vedl ministr Švehla, se dosáhlo souhlasu s vypuštěním § 121 z ústavní listiny. Dokument, který byl schválen, proto neobsahoval žádnou formulaci o vztahu státi a církví. Klíčový význam tak nabyl § 124 ústavní listiny: „Všechna náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna.“ Otevřenou otázkou zůstávalo, zda rovnost vyznání se vztahuje také právní rovnosti církví a náboženských společností.


ffffffffffO zavedení odluky cestou běžného zákona se uvažovalo několikrát i po přijetí ústavní listiny. Socialistické strany v nově zvoleném Národním shromáždění předložily v roce 1920 návrh zákona o odluce podle vzoru Francie z roku 1905. Podle něj s k církvím přistupovalo jako k nepříteli, státu se zakazovalo udržovat diplomatické styky s Vatikánem, náboženské úkony měly být pod přímým dohledem státu, obnovovalo se Placetum regium, církevní majetek měl být zabaven atd. Odezva byla negativní, když se slovenští poslanci opět postavili proti a nezájem projevili i představitelé jiných politických stran, a tak se návrh zákona nedostal ani na jednání parlamentních výborů. Uskutečnění odluky církví od státu se odkládalo, i když ještě v polovině dvacátých let byla v programech některých politických stran. Zachoval se systém takzvaných recipovaných a uznaných církví a jejich privilegovaného postavení proti jiným vyznáním víry.


ffffffffffOficiální navázání diplomatických styků s Vatikánem v roce 1920 umožnilo vést jednání, která významně přispěla k uspořádání vztahů státu a církví. Slibovaná odluka se neuskutečnila. Místo ní došlo jenom k úpravě vzájemných vztahů jednotlivých církví a náboženských vyznání.

Rovnost všech vyznání

ffffffffffÚstavní listina Československé republiky z roku 1920 obsahovala úpravu svobody vyznání a svědomí v §§ 106, 121-125, 130 a 132. Rozšířila právo náboženského sebeurčení jednotlivce a volnost jeho  veřejného projevu, dovolila veřejné bohoslužby všech vyznání, také těch, které nebyly uznány státem. Ústava určila rovnost vyznání před zákonem a zaručila ochranu před nátlakem na výkon náboženských úkonů, kromě práv, které vyplývaly z otcovské anebo poručnické moci. Významnou změnu přinesla ústava v zakotvení zásady rovnosti všech vyznání před zákonem, kterou rakouské právo nepoznalo.


ffffffffffStát usiloval o to, aby právní úpravou minimalizoval vznik a projevy konfliktů mezi stoupenci různých vyznání. Na ústavní zákony navazovaly právní předpisy o vzájemných vztazích všech vyznání. Zákon č. 277/1920 Sb., takzvaná mezikonfesijní norma, přinesl závažnou novinku odstraněním omezení rodičů při určování konfese dětí. Platil ale jenom pro české země. Zákon č.96/1925 Sb. o vzájemných vztazích náboženských vyznání přispěl k vyjasnění mezikonfesijních vztahů na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. V těchto částech republiky byly dosud velmi komplikovamé předpisy o přestupech z jednoho vyznání ke druhému, respektive o takřka nemožném vystoupení, které relativizovaly význam ústavních předpisů o svobodě vyznání. Zákon stanovil, že až do konce patnáctého roku stanovují náboženskou příslušnost dětí rodiče (zákonní zástupci) a že teprve po dosažení šestnáctého roku se může každý rozhodnout svobodně o svém vyznání anebo o bezkonfesijnosti. Prohlášení o tom bylo nutno učinit před příslušným okresním politickým úřadem s okamžitým právním účinkem. Oprávnění o výstupu oznamoval opuštěné církvi státní orgán. Pokud chtěl někdo přestoupit k jiné konfesi, musel tak učinit sám u místně příslušného duchovního správce.


ffffffffffSvoboda svědomí a vyznání umožňovala úplnou náboženskou svobodu, to jest také svobodu být bez vyznání. Ústava v § 121 zaručovala kromě svobody vyznání také svobodu vnějšího projevu mimonáboženského vnitřního přesvědčení, ale nestanovila rovnost příslušnosti k vyznání se stavem bez vyznání. Podle sčítání lidu z roku 1921 bylo skoro 725 000 občanů  bez vyznání a této skutečností zůstaly ústava i další právní normy mnoho dlužné. Ústavní listina se vyčerpávala absolutizací práva na svobodu vyznání a nedoceněním právních záruk na svobodu svědomí. Příslušnost k jakékoliv církvi anebo bezkonfesijnost občana nezvýhodňovaly. Zakotvením rovnosti všech vyznání byla odstraněna dosavadní převaha římskokatolické církve.

Kongruový zákon

ffffffffffV roce 1926 v souvislosti s přípravou nového platového pořádku státních zaměstnanců vznikl též problém řešení otázky platů duchovenstva církví a náboženských společností. V rozporu s odporem široké veřejnosti byl přijat takzvaný kongruový zákon č. 122/1926 Sb.. Tento zákon  rozeznával církve a náboženské společnosti kongruové a subvencované. Mezi kongruovými byla v Čechách a na Moravě katolická církev (všech tří obřadů) a církev pravoslavná a na Slovensku a na Podkarpatské Rusi takzvané církve recipované – to jest katolická církev (všech tří obřadů), evangelická církev augsburského vyznání, evangelická reformovaná církev, církev pravoslavná a židovské náboženské společnosti. Nejnižší kongrua byla stanovena na 9000 Kč ročně, která se zvyšovala vždy po třech letech o 972 Kč, nejvíc však desetkrát. Celkově dostávaly státem uznávané církve od státu ročně průměrně 130 až 150 milionů Kč, z toho dvě třetiny katolická církev. V § 5 kongruového zákona byl zakotven právní nárok subvencovaných církví na každoroční dotace.

Modus vivendi

ffffffffffSe vznikem Československa bylo nutno řešit a právně ošetřit také vztahy k papežské kurii. Hranice státu mohly být jedině vzájemnou součinností uvedeny do souladu s hranicemi diecéz, což mělo nemalý význam pro suverenitu Československa. V roce 1920 byly navázány oficiální diplomatické styky s Vatikánem, což umožnilo  zahájit jednání o uspořádání vztahu státu a církve. Politiku vlády o odluce nahradila politika sblížení s Vatikánem navenek a užší spolupráce s římskokatolickou církví a katolickou Československo lidovou stranou uvnitř státu.


ffffffffffJednání byla zdlouhavá. Československá vláda hodlala řešit současně otázku rozhraničení diecézí i otázku rozdělení církevního majetku. Papežská kurie kladla na první místo otázku církevního majetku bez vztahu k hranicím diecézí. Dále šlo o nominační práva k nejdůležitějším církevním úřadům, jejichž vykonavatelem byl dříve rakouskouherský císař. Na řešení vzájemných problémů formou konkordátu mělo vliv i vnitropolitické klima. Přijatelná byla jenom taková forma řešení, která ponechávala otevřené dveře pro případnou odluku. Vyústěním dlouholetého vyjednávání bylo přijetí modu vivendi (MV) parafováním textu v Římě, který vstoupil v platnost v únoru 1928.
Dohoda se týkala zejména nominačního práva státu na úřady církevních hodnostářů, církevní jurisdikce nad řeholníky a otázek rozhraničení diecézí. Problém sjednocení státních hranic Československa s hranicemi jednotlivých diecézí byl naléhavý, protože některé diecéze měly své sídlo v cizině, a naopak českoslovenští ordináři zasahovali svou pravomocí také do zahraničí. Článek 1 MN stanovil, že žádná část Československa nebude podřízena ordináři se sídlem v zahraničí a rovněž žádná československá diecéze nebude přesahovat státní hranice Československa. Vláda považovala tuto část dohody za svůj úspěch, protože jí velice záleželo na posílení pozicí zejména vůči maďarskému revizionismu, který se stále odvolával na to, že na rozsáhlé území  Slovenska se vztahuje pravomoc ostřihomského a jágerského arcibiskupství.
Důležitou otázkou bylo jmenovací právo vůči vyšším církevním hodnostářům. Jmenovací právo bylo vždy atributem vládní moci panovníka. V alokaci z 21. listopadu 1921 papež prohlásil, že privilegia, které apoštolská stolice v minulosti smlouvami a dohodami udělila státům, si nemohou přisvojit nové státy, případně osobní privilegia panovníků nemohou přejít na vlády nástupnických států. Vláda uznala v Modu vivendi jmenovací právo papežovo a vyhradila si jenom podmínku, že jmenovaná osoba bude mít československou státní příslušnost a že kurie oznámí předem vládě jméno kandidáta, aby se vláda mohla přesvědčit, že nemá politické výhrady proti navrhované osobě. Článek V MV obsahoval ustanovení o složení přísahy věrnosti československému státu, kterou měli ordináři vykonat po jmenování Svatou stolicí a před nastoupením do úřadu.


ffffffffffSvatá stolice vydala po dohodě s československou vládou 2. září 1937 bulu Pia XI. Ad ecclesiastici regiis incrementum, kterou se hranice československých diecézí uvedly do souladu se státními hranicemi s výjimkou  jejich severovýchodních částí. Vydání této buly bylo ze zahraničně politického hlediska pro Československo úspěchem, protože nejvyšší katolická autorita tím potvrdila mírové smlouvy, které zabezpečovaly státní hranice. Maďarsko se dlouho bránilo změnám církevních obvodů na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, protože teprve tato změna pro ně znamenala potvrzení skutečnosti rozkladu Rakousko-Uherska. Slovenští biskupi už v otázkách kanonického práva nepodléhali ostřihomskému nebo jágerskému arcibiskupovi, ale přímo Svaté stolici. V další etapě mělo dojít k ustavení samostatné římskokatolické provincie na Slovensku v čele s metropolitou a řeckokatolické provincie pro celé území Československa se sídle na Podkarpatské Rusi. Tentýž den, co byla v Římě vyhlášena cirkumskripční smlouva, vydala československá vláda nařízení, kterým zrušila omezení církevního majetku a veřejných fondů, jakož i dozor nad církevním majetkem, který byl nařízen dokonce ještě 11. srpna 1937 ministrem zplnomocněným pro správu Slovenska.


ffffffffffUdálosti koncem třicátých let nedovolili pokračovat v realizaci druhé etapy státní církevní politiky. Mnoho otázek zůstalo bez řešení.
                                                                
ffffffffffPrometheus – Časopis pre občiansku spoločnosť a humanismus;vydává Spoločnosť Prometheus Bratislava, združenie svetských humanistov, roč. III.(2007, č.4, s.23-25. Překlad jh

zpět