VOLNA MYSLENKA
aktuality archiv zajímavosti program

              

Kriminální dějiny křesťanství

Josef Haubelt

ffffffffffKarlheinz Deschner je německým spisovatelem světové pověsti. Svůj první román „Noc obklopuje můj domov“ sepsal už v roce 1956. Od té doby vydal 31 knih, v tom v letech  1986 až 2008 devět dílů „Kriminálních dějin křesťanství“. Je dále editorem  10 sborníků - s vlastními texty i s příspěvky jiných autorů. Jeho díla  vyšla v překladech do angličtiny, francouzštiny, italštiny, nizozemštiny, norštiny, španělštiny, srbochorvatštiny a dokonce i do polštiny.

ffffffffffJen jeden jediný spis Deschnerův vyšel v překladu  do češtiny - v roce 2005 s názvem „Moloch. O amerikanizaci světa (Pokus o kritické dějiny USA)“.1) Proč Moloch? To měl být podle bible „bůh zla“, „uctívaný“ hromadnými obětmi lidí, měl být nenasytnou sílou, která si vyžaduje stále nové a nové oběti a snaží se vše pohltit, porobit, ovládnout. Moloch se tak stal symbolem a ztělesněním úsilí USA o vládu nad světem.  Svá stanoviska zdůraznil Deschner také některými citacemi výroků světově známých spisovatelů. George Bernard Shaw (1856-1950) napsal:“Jsem znám svou ironií, ale postavit v newyorském přístavu sochu Svobody, to by nenapadlo ani mne“. Alexis de Tocqueville (1805-1859)se vyjádřil v tomto smyslu:“Neznám zemi, v níž by obecně panovalo méně duchovní nezávislosti a skutečné svobody, než v USA“. Nemilosrdný byl náš rodák z moravského Příbora  Sigmund Freud (1856-1939): „Amerika je potrat. Necítím vůči ní nenávist. Lituji, že ji Kolumbus objevil“. Zmírněme trochu obsahy těchto a mnoha jim podobných výroků faktem, že v USA vedla přirozená touha po  svobodě k odluce církví a náboženských společností  od státu už v roce 1802, na počátku vlády prezidenta Thomase Jeffersona (1763-1826). Česko v tom dnes  zaznamenává opožděnost  - v délce 206 let!!!

ffffffffffDominantní Deschnerův zájem se i v eseji o USA uplatnil v jiném směru. O tom s ním hovořil David Singer už v dubnu  2007.2) První  novinářova otázka zněla: „Pane Deschnere, co  je jádrem křesťanství?“ Deschner odpovídal: „Je to válkami překrytá radostná zvěst. Patří k ní mnoho krásných legend, na příklad pohádka o zmrtvýchvstání. Náleží k nim mnoho krásných přikázání, na příklad přikázání milovat svého bližního – i nepřítele, přikázání nekrást, nezabíjet: jemu je  též vlastní vychytralost, jak  tato přikázání  nedodržovat. Křesťanství obrazně znamená družbu zpěvu andělů s žárem pekelných plamenů.“ Další otázka zněla: „Ale copak je právě dnes na křesťanství tak špatného? Vaše hlavní osmisvazkové dílo má ostatně název Kriminální dějiny křesťanství. Cožpak církev – přinejmenším v západní Evropě – nepoztrácela velmi mnoho na svém vlivu?“ Odpověď zněla:“Především: nezabývám se současným, dnešním křesťanstvím, nýbrž jeho minulostí. Tedy často, ale též nikoliv často spisuji o něčem více, nebo méně jiném. V každém případě má dnes  kriminální povahu působení křesťanské ideologie, následky jeho dogmatického šílenství, které se ovšem nikdy neuspokojovalo čistou vírou, nýbrž kladlo důraz na misionářství, na útočnou panovačnost, na porobování. Ještě dnes představuje kriminálnost křesťanství jeho katastrofální sexuální a sociální morálka, jeho praxe chránit v mateřském klíně to, co se pak vydává válečnému běsnění – jakoby se v ženském klíně měla vytvářet také potrava pro děla...“

ffffffffffKarl Heinrich Leopold Deschner se narodil 23. května 1924 v Bambergu. Jeho otec Karl byl lesníkem a rybníkářem, katolíkem z nejchudších poměrů. Matkou byla Margarete Karoline rozená Reischböcková, původně evangelička - později konvertovala ke katolicismu - vyrůstala na rodinných zámcích ve Frankách a v Dolním Bavorsku. V letech 1929-1933 chodil do základní školy v Trossenfurtu (Steigerwald), poté studoval ve františkánském semináři v Dettelbachu nad Mohanem, bydlel zprvu v rodině svého kmotra a duchovního rady Leopolda Baumanna, poté ve františkánském klášteře. V letech 1934 až 1942 bydlel jako internátní student u karmelitánů a u Anglických panen v Bambergu, kde studoval na Starém, Novém a Německém gymnáziu a kde  v březnu 1942 složil zkoušku dospělosti. Spolu se všemi spolužáky vstoupil jako „dobrovolník“ do armády, sloužil jako výsadkář, byl několikrát zraněn. Po kapitulaci studoval dálkově lesnictví na univerzitě v Mnichově, v letech 1946 a 1947 navštěvoval přednášky na Filosoficko-teologické vysoké škole v Bambergu, v letech 1947 až 1951 studoval literární vědu a dějepis na universitě ve Würzburgu, kde promoval jako Dr. phil. po obhajově práce „Lyrika Nikolause Lenaua jako výraz metafyzického zoufalství“ – Lenau (1802-1850) byl rakouským básníkem předrevoluční doby. Jeho chotí se roku 1951 stala Elfi Tuchová -  jejich tři děti Katja (1951), Bärbel (1958) a Thomas (1959-1984) sehrály později významnou roli v otcově spisovatelské činnosti. Rodina žila do roku 1964 na dříve loveckém zámečku  würzburského arcibiskupa v Tretzendorfu, pak dva roky na venkově ve Fischbrunnu (Hersbrucker Schweiz) a dnes v Haßfurtu nad Mohanem. Byl tedy skvěle obeznámem se způsobem života v křesťanském prostředí.

ffffffffffKarlheinz Deschner psal romány, literární kritiky, eseje, aforismy, především však protináboženské a proticírkevní spisy (v roce 1971 byl v Norimbergu obžalován kvůli „hanobení církve“). Sepsal a proslovil na dva tisíce přednášek. Ze spisů uveďme jenom „S bohem a s fašisty. Vatikán ve spolku s Mussolinim, Frankem, Hitlerem a Paveličem“ (1965), „Církev a fašismus“ (1968), „Kříž s církvemi. Sexuální dějiny křesťanství“ (1974), „Politika papežů ve 20. století“ (1991)... Mimořádnou pozornost si zaslouží Deschnerova nemilosrdná kritika Karola Wojtyly (papežoval jako Jan Pavel II.). Vrcholovým Deschnerovým dílem jsou dnes už devítidílné „Kriminální dějiny křesťanství“. První svazek s podtitulem „Raná doba – Od začátků ve Starém zákoně až po smrt sv. Augustina (430)“ vyšel v roce 1986. V roce 2008 vydalo renomované nakladatelství Rowohlt Verlag GmbH z Reinbeku u Hamburgu předposlední  - devátý - díl  o 460 stranách - vyšel s podtitulem „Od genocidy v Novém světě do začátků osvícenství“. 4) Jde tedy z našeho hlediska o 16. a 17. století, o dvě staletí, v nichž v naších dějinách absolutní až devadesátiprocentní převahu reformovaných církví vystřídal - mírně řečeno vynutil si až k absolutnímu totalitarismu pozvednutý „jedině samospasitelný“ římský katolicismus.

ffffffffffVelevýznamnou úlohu v této vynucené konverzi české původně většinově evangelické společnosti sehrálo Tovaryšstvo Ježíšovo, jehož zakladatelem byl v roce 1609 „blahoslavený“ a v roce 1622 „svatořečený“ španělský šlechtic Ignác z Loyoly (1491-1556). Jeho osudům věnoval Deschner čtvrtou kapitolu právě vydaného díla, se vstupní otázkou “Duchovní deník aneb byl Ignác z Loyoly pomatencem?“ Uvedl,  že v tomto vlastně fanatikově deníku z let 1544 a 1545 jsou záznamy mystických záchvatů  z 390 dnů, během  nichž Loyola po 319 dnů  upadal do stavu, označeného slovy „gratia lacrimarum“, „milost pláče“. V nich plakal, ronil potoky slz, i když jen zaslechl jméno Kristus, během mší i mimo ně, často s takovou hustotou, že ztrácel schopnost vidět, pozorovat, číst... Druhou mimořádně, chorobně přebujelou stránkou Ignácova „duchovního“ světa bylo jeho vizionářství. Neustále se mu jako „roje much“ vyjevovaly vize všeho druhu, představy o tom, že je v nebi, že komunikuje s bohem otcem, bohem synem i bohem duchem svatým, téměř denně se viděl jako v ráji, v rozhovorech s matkou boží Marií... Deschner o tom uváděl:“Zjevení, přeludy, představy, vidiny jsou v různých kultech a kulturách všeobecně rozšířeným po tisíciletí známým reflexivně psychogenním, psychosomatickým jevem, jehož tak různě motivované odrůdy sahají  od čistého klamu nebo pouhých halucinací až k šílenství“. Podle exjezuity Hoensbroecha byl Loyola „pozdním mystikem a patologickým hysterikem“, podle Deschnera případem, o něhož by se měli zajímat psychiatři. Možná, že jeho duševní chorobnost souvisela s tím, že původně byl válečníkem, jemuž vraždění krátkými bodnými a sečnými zbraněmi bylo každodenním řemeslem,  až do té chvíle, kdy byl při francouzském obléhání Pamplony dělovou koulí těžce s trvalými následky zraněn. V mentalitě té doby to mohl pokládat za „boží trest“, po němž následovala konverze: a zkušenosti vojáka, navyklého ve válkách takřka každodenně zabíjet, se pochopitelně s vražděním jiného druhu mohly skvěle uplatnit  založením stroze vojensky ustrojeného „Tovaryšstva Ježíšova“.

ffffffffffO něm vydala v roce 1995 knihu s názvem „Tovaryšstvo Ježíšovo“ Ivana Čornejová. 5) V úvodních slovech předmluvy připomněla stejnojmenný román Jiřího Šotoly (1924-1989) z roku  1969 a „zabásnila“ o něm, že „více než doby dávno minulé zachycuje neradostné duchovní klima na přelomu šedesátých a sedmdesátých let“ a že prý bdělí „cenzoři  bystře pochopili aktualizaci historického tématu“ a dílo zařadili „mezi libri prohibiti“. Údajní cenzoři však Šotolův román patrně vůbec nečetli. Příčiny hloupého postihu spočívaly v tom, že jeho autor byl před rokem 1968 tajemníkem Svazu československých spisovatelů. Byly to tedy odsouzeníhodné ovšem motivy po výtce politicko-byrokratické, které brzy vyšuměly: náš spisovatel se uvádí v Malém encyklopedickém slovníku ČSAV už v roce 1972! Vím, o čem píšu. Podobným způsobem byly postiženy dvě mé publikace, předně v roce 1972 „Studie o Ignáci Bornovi“ z nakladatelství Univerzity Karlovy a pak v roce 1973 knížka z nakladatelství Horizont s názvem Mikuláš Kopernik. Obě byly uvolněny až v roce 1974, tři roky poté, co se podařilo překonat nikoliv cenzory, ale politické byrokraty, kteří úřadovali i ve věci románu Šotolova.

ffffffffffPodivuhodných perel je v knize Ivany Čornejové mnoho. Uvádí se v ní neúplně citací jako „vžitek“ anebo „zažitek“, že jezuité byli „hubitelé českých knížek lítí“. Výrok tento v úplnosti zní takto:“Z historie literatury české: /Českých knížek hubitelé lítí:/ plesnivina, moli, jezoviti/“. Autor byl zamlčen, snad proto, že autorem této „averzní zažitosti“ byl Karel Havlíček Borovský - v očích pisatelky snad bolševik. Opomenutí se dostalo původnímu významu portugalského substantiva barocco: nehezký, ošklivý, škaredý :  barokní kultura se v čase svého vznikání právem jevila jako popření  harmonického krásna renesance a humanismu. Husitská reformace prý byla „lokální záležitostí“, jakoby české království tedy bylo pouze jakousí zapadlou vesnicí: proč tedy bylo nutné zorganizovat proti němu pět genocidních křižáckých výprav? Čtěme tedy spis této autorky co nejpozorněji, opravdu co nejpozorněji!

ffffffffffIvana Čornejová nám namalovala ve srovnání s tím, co napsal Karlheinz Deschner, jiný obrázek  Ignáce z Loyoly. Přiznala sice,  že Loyolský snad nezískal v Baskicku k roku 1507 v rodině Juana Velasqueze de Cuellar „jen žádoucí mravy, ale i nemravy“, snad se tehdy dopustil i „blíže nespecifikovaného zločinu“. Přiznala pouze dvě Loylovy mystické konverze, jednak ve španělské Manrese, což „zprvu pokládal za ďábelská mámení“, a pak v La Stortě, na cestě do Říma, poté co se v roce 1536 stal v Benátkách  magistrem filosofie. Uvedla, že se několikrát bez následků dostal do ohniska zájmů dominikánské „svaté inkvizice“, kvůli svým náboženským iniciativám,  z doby před tím, co byl v roce 1537 vysvěcen za kněze. Byl  prý „zjevně muž pevné vůle a vnitřní ctižádostivosti“, „pokorný, houževnatě pokorný“, „s velkou pracovitostí a pílí“, „působil velkým osobním kouzlem“. A uvedla nakonec:“Většina informací, jichž jsem se přidržovala, pochází z jeho vlastního životopisu, přebohaté konference a zpráv jeho nejbližších spolupracovníků.“ Její Loyolský by měl být  snad až racionalista.

ffffffffffNelze říci, že by Deschner neznal to, co uvedla Čornejová. Je ale mimo jakoukoliv pochybnost, že Čornejová buď neznala anebo nebrala na vědomí fakta, s nimiž pracoval Deschner. Čornejová spatřuje jenom to, co spatřit chce, a nevidí, co vidět nechce. Deschnerův pohled je - možná vyostřeně - komplexnější, sugestivnější. Je v každém případě blíž pravdě. Ve srovnání s ním je Čornejová vlastně  - mytoložkou  a legendistkou. Tento závěr by se mohl vztahovat  i na celé období nikoliv „katolické reformace“, nýbrž katolické protireformace, v níž se podařilo téměř zničit všechny nekatolické církve a přeměnit České království doslova v dobově  totalitní stát. Došlo k oddělení české společnosti od té civilizace, která se rozvíjela v především v severní a západní  Evropě, počítaje v to i galikánskou Francii. Narušen byl zejména intelektuální vývoj v českých zemích, což je možno i časově vyjádřit také zjištěním, že nejvýznamnější výsledky evropského vědeckého myšlení, které symbolizují např. René Descartes (1576-1650), Christian Huygens (1629-1695), Isaac Newtona (1643-1727), Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716),  Johann Bernoulli (1667-1748)  atd. si česká vzdělanost začala osvojovat mnohdy až se stoletým zpožděním. Stalo se tak až s počátkem českého osvícenství, počínaje průkopnickým dílem matematika a astronoma Josepha Steplinga (1716-1778), řeholního klerika Tovaryšstva Ježíšova. Ve stejném smyslu pokračovali v oblasti dějepisectví Gelasius Dobner od svaté Kateřiny (1719-1790) z Řádu chudých řeholních kleriků Matky Boží pobožných škol a o něco později jazykovědec a historik, avšak  jenom novic Tovaryšstva Ježíšova - „modrý abbé“ Josef Dobrovský (1753-1829). A s nimi mnoho dalších.

ffffffffffBylo by neobyčejně pro myšlenkový svět naší doby produktivní, kdyby byl do českého jazyka přeložen právě vydaný devátý díl Deschnerových „Kriminálních dějin křesťanství“. Takový překlad by umožnil pochopit, že nelze pro výklad  pobělohorské rekatolizace bez ostychu zcizovat termíny reformace a osvícenství (katolické osvícenství!). Snadněji bychom pochopili, že některé dnešní interpretace českých dějin této doby  jsou pouze a jenom jejich mýtotvornou legendarizací.6) A poznali, že tradiční možná příliš  sugestivní vnímání těch časů jako vlastně prototypu totality v českých dějinách, jako „doby temna“ je blíže pravdě! Používejme proto i nadále a co nejčasněji k charakteristice té doby substantiva „TEMNO“! Navzdory dnešním tmářkám a tmářům z Prahy a okolí!

1) Deschner, Karlheinz: Der Moloch. Zur Amerikanisierung der Welt. 1. vydání Piper Verlag GmbH,  München 1992, přepracované vydání z r. 2002. – do češtiny překládal  Petr Kyncel, předmluvu napsal Martin Profant, vydalo v roce  2005 Nakladatelství Epocha s.r.o, Kaprova 12, 100 00 Praha 1 – Nové  Město.
2) Singer, David: Es muss anders werden; in: Die Weltwoche (Zürich), 4. dubna 2007, s. 54.
3) Deschner, Karlheinz: Kriminalgeschichte des Christentums Band 9.: Mitte des 16. bis Anfang des 18. Jahrhunderts. Vom Völkermord in der Neuen Welt bis zum Beginn der Aufklärung; Rowohlt, Reinbek bei Hamburg 2008.
4) Karlheinz Deschner: Kriminalgeschichte des Christentums – Leben. Werke.    Wirkungen; Zum Erscheinen von Band 9; Rowohlt, Reibek bei Hamburg 2008.
5) Čornejová, Ivana: Tovaryšstvo Ježíšovo – Jezuité v Čechách; Mladá fronta, Praha 1995.
6) Čornejová, Ivana: Zapalte kacířské bludy – Mýtus na téma „temno“; in: Dějiny a současnost 11/2008, s.14-17.
                                                                                                            

 zpět