VOLNA MYSLENKA
aktuality archiv zajímavosti program

                

Jaká civilizace?

Josef Haubelt

ffffffffffTakřka všude a takřka každodenně se můžeme setkat s binárními slovními spojeními „euroamerická civilizace“ anebo „civilizace euroatlantická“. Hovoří se ovšem i o „Západě“ a o „Východě“, a také o „Severu“ a o „Jihu“. Slýchávali jsme o tom, že prý směle a pochodovým krokem putujeme do „Evropy“ a tedy na „Západ“, jako kdybychom vůbec někdy byli mimo skutečnou Evropu, z hlediska třebas Japonska „Západem“ a  z hlediska Grónska „Východem“, z hlediska Arktidy ovšem „Jihem“ a z hlediska Antarkdidy zase „Severem“.   Pojem „civilizace euroamerická“ zpravidla vytlačuje za zeměpisnou hranici svého vymezení Latinskou Ameriku, a pojem „euroatlantická civilizace“ zase ignoruje navíc země a státy na atlantických březích Afriky. Z tohoto vpravdě zmatení by bylo možno vyvodit závěr, že kultovní stupňovitě uspořádaná věžovitá stavba v Babylonii zvaná zikkurat se zbořila teprve včera, a že svým pádem jako božím trestem způsobila zcela nedávno dodnes přetrvávající zmatení jazyků.


ffffffffffV roce 1636 byla v Cambridge (Massachusetts) na území dnes Spojených států  založena první vysoká škola univerzitního typu, která od roku 1639 nese jméno anglikánského duchovního Johna Harwarda (1607-1638).  Stala se a zůstává mimořádně kvalitní institucí, proslulou dnes zejména národohospodářskou a politologickou školou. Na ní působí Samuel P. Huntington, autor spisu „Střet civilizací - Boj kultur a proměna světového řádu“(1996). To má podle dřívějšího státního tajemníka USA  Henryho Alfreda Kissingera (*1923) být a podle obecného mínění také je „jedna z nejdůležitějších knih od konce studené války“ (s jistým zpožděním vyšla v roce 2001 v překladu do češtiny). Jde o spis vskutku mimořádné kvality, k němuž se v úvahách o povaze soudobé civilizace neustále vracíme a snad i budeme vracet. U nás se s mimořádnou pozorností se setkal také ve společensko-vědní sekci Českého klubu skeptiků, která se v tradici „pátečníků“ Karla Čapka a jeho bratra Josefa schází - každý pátek ovšem - v zasedačce Českého centra Mezinárodního PEN klubu (dnes ve staroměstském Klementinu v Praze). Také z toho důvodu, že Huntingtonovy analýzy otevírají svou kvalitou řadu nových problémů.
Podle našeho vlastně politologa z Harvardu existuje na světě celkem devět typů civilizací. Začněme v jejich výčtu geograficky „pozpátku“, zeměpisně stísněnou civilizací japonskou. Po ní uveďme civilizaci buddhistickou (Mongolsko, Tibet a jihovýchod Asie bez Vietnamu), poté ve směru na sever civilizaci pravoslavnou. Ve výčtu uveďme civilizace hinduistickou, čínskou a islámskou, jejichž ohraničení je vcelku jasné. Pak následuje civilizace africká na jih od Sahary a civilizace latinskoamerická (hispánsko-lusitánská). Co do významu i co do výčtu má Huntington na prvním místě evropskou civilizaci, kterou lokalizoval do severní,  západní, střední a jihozápadní Evropy, pak na Hebridy, Island, Grónsko, na severní Ameriku, nakonec na Filipíny a na některá území většinově islámské Indonésie (!), na Austrálii (!) a na Nový Zéland (!). Je zřejmé, že základními kritérii tohoto dělení jsou skutečnosti geografické a religiózní, a že všechno ostatní je podřízeno – s nepatrným zřetelem k právním a kulturním tradicím - právě jim.


ffffffffffLatentní smysl Huntingtonova třídění civilizací vyjádřil sociolog a politik Zbigniew Brzeziński (*1928) v jakémsi proroctví o tom, že „jedenadvacáté století se stane dějištěm střetů, srážek a bojů mezi civilizacemi a že největší nebezpečí představuje konflikt mezi civilizací západní a čínsko-islámskou“!!!  Čteme slova o „děsivé nenávisti vůči západnímu způsobu života“. A dále: „Riziko, že konflikty přerostou ve větší válku, hrozí hlavně v případě střetů mezi skupinami  a státy s různou civilizační příslušností.“ Čteme další a další pochmurné prognózy, které se většinou, přednostně, ne-li bez výjimky opírají o takovéto ostré ohraničení typů civilizací, o základní vymezení jejich obsahu.
A v tom je také určitá slabina nesporně nanejvýš pozoruhodných Huntingtonových analýz. Spočívá totiž v tom, že odlišnost,  rozdílnost, diverzita a různost jsou absolutní přirozeností lidské existence, jednotlivců i nejrůzněji definovaných celků. Z nich vůbec nevyrůstá konfliktnost v dnešním světě. A  tato různost má své hranice tam, kde, čím a jak se vytváří nebezpečí poroby člověka člověkem, národa národem a civilizace civilizací.  Je více než jasné, že příčinou tu není ani náboženství (nebo nenáboženství) a ani zeměpis. Z nich nemocnost dnešního světa a lidství nevyplývají. Demiurgem jejich krizového stavu jsou skutečnosti, které směřují nad rozdílnosti a různosti. Ty jsou přece vlastní každému jevu, o němž je řeč. Skutečnosti, které směřují k jejich potlačení, k unifikaci, a ty je nutno hledat v rovině politiky. Známe způsob, jak efektivně odpovědět na naši otázku. Vypočtěme si státy, které mají vojenské základny za svými hranicemi, po celém světě! Patří mezi ně Rusko? Je to případ dnešní Číny? Anebo dřívějších evropských velmoci? Anebo Brazílie, Indie a Indonésie? Je jenom jediný stát který  buduje dnes svou světovládu! A své cíle zastírá tím, že hlásá boj proti terorismu, boj za práva člověka a občana, boj za svobodu a demokracii. Přitom je doslova učebnicovým příkladem opaku toho, co oficiálně potírá.


ffffffffffHuntington k takto vyhroceným závěrům nedospívá. Jistá snadnost jejich zjevení vyplývá z povahy naší existence na tomto světě. Československo mělo výsadní vlivové postavení v soustavě mezinárodních vztahů. Platí to pro léta po roce 1918, po roce 1945 a před rokem 1993. Na vlastních osudech po roce 1938 a dílem i po roce 1968 poznalo, co to znamená ztratit suverenitu anebo žít v poměrech, kdy došlo k jejímu omezení. Černým dnem v jeho dějinách se stal 1. leden 1993, kdy se rozdělilo anebo lépe bylo rozděleno na dva státy s omezenou suverenitou, na samostatné Česko a na samostatné Slovensko. Dnes je naprosto jasné, že se tak stalo v zájmu politických sil, které inspirovaly Václava Havla a jeho kohortu, a že výsledkem bylo také znepokojivé zesílení zahraničních tlaků proti Česku ze strany pohrobků nacismu v Rakousku a v Německu a proti Slovensku ze strany maďarského nacionalismu. Je dále nesporné, že státy, které vlastně v zájmu zahraničních sil vznikly, se musely vnitřně petrifikovat a to znamenalo rozmach vnitřní pochopitelně nejenom žurnalistické, ale i vládní xenofobie, a to znamenalo na jedné straně nebývalý rozmach parforsních štvanic na lidi nejenom v publicistice, ale i ve vládní politice a v soudnictví. V mezinárodním životě se tato xenofobie projevuje přihlouplými námezdními útoky proti vybrané skupině států, zejména proti Číně, Rusku, Bělorusku a Kubě. Právě dnes (21.října 2007) jsme s úžasem slyšeli z České televize výroky ministra Petra Gandaloviče o tom, že zvyšování cen pekárenského zboží u nás zavinila Čína a že propad kandidatury Česka na místo nestálého člena Rady bezpečnosti je rovněž dílem Číny. Postavení dnešního Česka v mezinárodním životě je v podstatě pouze fragmentem toho, čím bylo Československo.
Huntingtonův „Střet civilizací“  je mimořádně inspirativní knihou. Každá taková a jí podobná práce vyvolává pochybnosti. To je ovšem údělem každého spisu tohoto druhu. Neztrácíme nic, jestliže pochybujeme, nestáváme se chudšími, jestliže vedeme spor. Právě naopak. Proto nás i Huntington obohacuje. Podněcuje nás  ke kvalifikovaným úvahám o naší existenci! Pochybujme, ale zároveň, jedním dechem oceňujme!

zpět