VOLNA MYSLENKA
aktuality archiv zajímavosti program

                

Nejenom o tom, co bylo

Josef Sedlák

ffffffffffUž zase se dnes – po několikáté -  otevírá jednání o finančním „odškodnění“ církví, hlavně a zejména té církve římskokatolické. Tahle „jediná a správná vyvolená“  si stýská nejvíce a vytrvale. Vyčíslení „škod“ v miliardách se jí ovšem líbí, ale že stát by měl něco vědět o tom, jak hospodaří, se jí nelíbí! To prý jsou jen její církevní záležitosti! Ale i druhá strana poukazuje na ledacos, co křesťanské morálce odporuje (třebas na nesrovnalosti v účetnictví), ale jenom o to zdaleka nejde. V dějinách našeho státu nebylo mnohé tak, jak katolická církev hlásá. K reputaci římskokatolické církve u nás nijak nepřispělo to, co se odehrávalo kolem bitvy o královskou katedrálu svatého Víta. Vypravujte ovšem kardinálu Vlkovi o tom, co za zvěrstva dokázala jeho církev provádět za rekatolizace... Lidé si též pamatují případ z nedávné doby, kdy kardinálova církev získala ve prospěch voršilek neprávem, chybou či lajdáctvím úředníků novostavbu provozní budovy Národního divadla. Matka představená budovu obratem prodala, a když všechno vyšlo najevo, bylo slyšet sliby, že se vše urovná. Vida – řeholnice oloupily „zlatou kapličku“, a pan kardinál? Mlčí, v jiných případech vyhrožuje mezinárodním soudem, i když je známo, že mezinárodní instituce se spory mezi církvemi a státem nezabývají.


ffffffffffNejde mi dnes o hospodářské otázky, o to, jak nenasytní římskokatoličtí preláti křiví Písmo svaté podle svých potřeb. Jde dnes o skutečnost, že dnešní odklon lidí od náboženství a zejména od katolické církve má hlubší kořeny a že v převážné míře si za to může sama církev. V dobách, kdy se podílela na moci ve státě a s lidem – básnicky řečeno na svěřené hroudě – jednala hrubě a bezohledně, pak se tento vztah duchovních „otců“ promítá i do dnešních dnů. A dodejme: chraň nás Prozřetelnost před návratem do takovéto doby.


ffffffffffMěl jsem nedávno před sebou různé písemnosti a kroniky z obcí Brdské vrchoviny a okolí, v souvislosti s onou kampaní kolem amerického radaru. Je v nich i nemálo dokladů o tom, jak si obyčejný farář dokazoval prosazovat svou vůli. O oblíbenosti těchto „pastýřů duší“ by se dalo hovořit jenom s obtížemi. O tom jenom stručně jeden příklad z podbrdské obce Skořice.


ffffffffffNa zdejší základní – trojtřídní - škole působil kolem roku 1892 řídící učitel František Kuděj. Zdejší farář od něho požadoval, aby chodil do kostela hrát na varhany. Což o to, v létě se to dalo ještě jakž tak vydržet, ale v zimě? Jen ty roráty – to bylo časně z rána po čtyřicet dnů po sobě až do Štědrého dne., pak o Vánocích, do konce roku, na Nový rok... Vše každodenně, až do začátku vyučování ve škole... To už kantora připravovalo bezmála o rozum, zejména pak, když měl vše konat z čisté lásky k bližnímu svému. Čili stručně řečeno, nic z toho nemít. Snad jenom tolik,  že by se farář přimluvil na okresním školním výboru, aby kantorovi více přáli. Na to, aby si mohl do kostela  koupit teplé ošacení a obuv, měl ze služby málo. Tak se prostě vzbouřil – službu odřekl a stávkoval po více než čtrnáct dnů.


ffffffffffV Rakousku-Uhersku  tohle byla od učitele nevídaná odvaha. Farář  rozhodoval na vesnici takřka o všem. Inu ihned podal na učitele udání okresnímu školnímu inspektorovi. Ten nelenil a zbavil kantora Kuděje učitelského místa, aniž by se jen na chvíli zamyslel nad jeho sociálními poměry. – Ale ouha, občané se ho zastali. Byla svolána veřejná schůze a vysloven požadavek, aby se propuštění zrušilo a řídící učitel na škole zůstal. Dva nejváženější občané (jejich jména kronika uvádí) žádost sepsali, občané skořic ji podepsali a pak hajdy s peticí na okresní školní radu. Výsledek byl jasný. Učitel na škole zůstal. V kronice je o tom protokol z oné školní rady i záznam závěrů jednání. O tom, co na to farář, prameny mlčí.


ffffffffffŘekne se, nu tenkrát... Ale i nyní se najdou duchovní, kteří jednají unáhleně, zdaleka nikoliv tak, jak o nich čteme v jejich tiskovinách. Rád zajíždím na Chodsko. Když mi za normalizace nebylo dovoleno, abych ve volných chvílích působil jako průvodce Čedoku, provázel jsem po různých koutech vlasti své přátele a známé. Zavítáte-li do Klenčí pod Čerchovem, nemůžete vynechat hrob pokrokového kněze Jindřicha Šimona Baara a jeho milované Výhledy, kam často chodil a kde má také pomník. Jinak jsem vždy vedl zájemce jak jinak do kostela, tam, kde je hrobka Lamingenů z Albernreutu, tedy i „Lomikara“, známého ze sporu se sedlákem Janem Sladkým – Kozinou. Když jsem svým posluchačů o chodské rebelii vyprávěl a že lidé tam oknem házejí na Lomikara kaménky, vešel jednou do kostela místní mladý kněz a chvíli naslouchal. Poté mě ještě v mnohém doplnil, ukázal vchod do krypty, choval se vstřícně... Napsal jsem o tom krátký článek a ocenil i jeho snahu. Asi za dva roky jsem se ocitl  spolu s jednou svou známou znovu v Klenčí. Bylo to těsně před poutí, vůně koláčů a jiných dobrot se nesla městečkem. Vešli jsme spolu do kostela a spolu  námi patrně náhodou vstoupil farář. Slyšel, co povídám a opět chtěl asi něco dodat. Já ho předešel a poděkoval mu, jak tenkrát ledacos nám vyložil a že jsem o tom napsal... A to byla chyba. Kněz zrudl a jak stál na tom „božím místě“ začal  skoro křičet. „Tak to jste byl vy! To vám pěkně děkuji!“ Z dalšího jsem vyrozuměl, že návštěvníci a turisté, pokud navštíví kostel, žádají jenom jeho a chtějí jenom jeho výklad... Jak láteřil, „vyklidil jsem pole“, jak se říká. Ani jsem se nezeptal, proč ho takový zájem o chrám svatého Martina netěší.


ffffffffffNa závěr maličkost. Jako školáci jsme měli tehdy za války štěstí na kaplany. Téměř jsme je milovali, za jejich přístupy a pochopení. Jeden z nich s námi dokonce sportoval, jiný mi půjčoval knížky... Strach ale šel děkana. Když musel náhodou přijít na hodinu náboženství, choval se nerudně, rád bil rákoskou přes prsty... Kněz může i dnes hodně ovlivnit, lidi získat, ale také od církve odehnat.

zpět