VOLNA MYSLENKA
aktuality archiv zajímavosti program

              

Vstup do diskuse

Josef Haubelt

ffffffffffKdokoliv vede spor o čemkoliv, měl by si nejdříve učinit relativní  jasno o obsahu základních pojmů, které ve sporu frekventují anebo budou frekventovat. V našem případě jde o pojmy víra (německy der Glaube, francouzsky la foi),  vyznání (francouzsky la confession, německy das Bekenntnis, die Konfession) a bez vyznání (německy konfessionslos, francouzsky sans confession). Protože jde o pojmy běžné, o jejichž obsahu se obvykle spory nevedou, pak základní poučení nám spolehlivě poskytnou  naučné slovníky, encyklopedie, s vědomím, že jednoduché a nejjednodušší nemusí být vždy ani přesné ani vyčerpávající. Hledejme tedy v Ilustrovaném encyklopedickém slovníku III. (Praha, Academia 1982) a v Encyklopedickém slovníku (Encyklopedický dům, Praha 1993). Měli bychom tak učinit dříve, než začneme diskutovat, už proto, že obsahy některých slov a pojmů mohu být bez diskuse. Ovšem i zde platí, že i vyjádření určitých obecných pojmů mohou být obsahově i stanoviskem toho, kdo se vyjadřuje, velmi rozrůzněná.


ffffffffff„Víra – obecně postoj vyjadřující na rozdíl od vědění více či méně oprávněnou důvěru, očekávání nebo předpoklad; 1. náboženská víra – iluzorní přesvědčení o pravdivosti náboženských učení. Náleží mezi základní prvky všech náboženství. Zahrnuje vždy předpoklad existence a působení nadpřirozených sil, často víru ve zjevení a dogmata. Křesťanská víra vyjadřuje vždy souhlas s obsahem článků víry, údajně zjevených bohem, respektive citově zabarvený vztah k bohu a Kristu, jenž má být projevem milosti boží a určovat myšlení i konání věřícího ve světě. Náboženská víra je principiálně nedokazatelná, a proto skýtá fantazii a subjektivním dohadům široký prostor. Protože pro náboženskou víru chybějí objektivní kritéria i jakékoliv vědecké předpoklady, nelze uznávat „zvláštní pravdy“ nebo „jistoty“ víry. Nepřekonatelný protiklad mezi vírou a poznáním se v historii projevuje jako tisíciletý zápas mezi  věřením a věděním. Všechny pokusy teologie o rozumové důkazy náboženské víry ztroskotaly; neúspěšné jsou i pokusy konstruovat soulad mezi náboženskou vírou a vědeckým poznáním. Viz též fideismus. 2. v nenáboženském smyslu znamená víra vnitřní přesvědčení o pravdivosti a správnosti určitých idejí, předpokladů, programů nebo ideálů, kdy ještě nejsou nebo nemohou být plně prokázány vývojem poznání a společenské praxe. Povahu takové víry mohou mít ideje pravdy, spravedlnosti, lidskosti, víry v člověka, víry v komunismus.“ V citovaném slovníku postrádáme heslo vyznání. Je však v něm heslo „konfese (lat.), náboženské vyznání – tezovité vyznání základního věroučného přesvědčení. Křesťanské konfese obsahují zejména základní dogmata o bohu, Kristu, Duchu svatém a církvi.“ Tolik Slovník 1982. Dodejme k tomu, že existují velká světová náboženství bez konfese a že tedy nejsou  a nemohou být církvemi.


ffffffffffEncyklopedický slovník 1993 nemá heslo víra. To by mohlo znamenat, že jeho autoři jsou ateisté a píší pro ateisty, s míněním, že poučení o víře není žádoucí. Anebo že by kardinál  Canis lupus L. zcizil (uloupil) všem pro sebe víru v jakékoliv podobě a vydal se i tak na cestu ke zcírkevnění (ukradení) dokonce královské katedrály na Hradě v Praze? V tomto slovníku nalezneme záznam „konfese viz vyznání víry“, což nás dovede k heslu „vyznání víry“ - rovná sesouhrnná oficiální formulace základního obsahu křesťanské víry. Nejdůležitější vyznání víry: Apoštolské, Nicejsko-cařihradské, Athanasianum. Z vyznání víry vycházejí i konfese, v nichž církve vzešlé z reformace vyjadřovaly svou nauku (Augsburská konfese, Česká konfese, Bratrská konfese, Druhá helvetská konfese)“.


ffffffffffV  Majáku č. 2/3 (2007) str. 20-21 byla otištěna patrně objednaná  stať Bez vyznání? av ní názor, že „je nesprávné vymezovat se negativně“ a v zápětí nesprávné  mínění, že bychom neměli používat slovního spojení „bez náboženského vyznání“. Vyznání víry je ovšem věcí křesťanských církví, většina světových náboženství tento akt nezná a tedy slovní spojení bez náboženského vyznání je prýsvým obsahem nanejvýš problematické. Přitom slovo vyznání má mnohem, mnohem členitější – profánně nadcírkevní - obsah ve srovnání s tím, jak se  v našich úvahách používá. Jsem rovněž toho názoru, že negativní vymezení pojmů je logicky až nepřijatelné. Měli bychom proto vymazat ze svého slovníku absolutně negativně vymezený pojem ateismus, česky nikoliv nevěřícnost (nauka o nevíře), nýbrž bezbožnost anebo neznabožství? Naše sdružení má název Volná myšlenka – humanistické a etické sdružení občanů bez vyznání“. Jím je obsah onoho bez vyznání jednoznačně pozitivně určen pojmy humanismus a etika (teorie morálky, mravnost). Citovaná stať je proto svým obsahem nikoliv hlubším kritickým článkem (Zdeněk Radimský), nýbrž zmatečným slovním cvičením, s nepřijatelným závěrem. To ale neznamená, že by neměla být otištěna: chybami se přece člověk učí! A diskusí, nikoliv bezhlavou kritikou se problémy překonávají.


ffffffffffV Majáku XIV. (č.1, březen 2007, s.20-22) otiskl náš člen Jan Čepek esej „Tři velká odcizování podstatě euroamerické civilizace“. S výhradami vůči ní vystoupil na valné hromadě Volné myšlenky náš člen Vladimír Šaur a své stanovisko vyjádřil také na stránkách Majáku XIV. (č.2/3, září 2007, s.12 a 18-20) v glose Proti pavědě, zkreslování vědy vírou a pověrami a v eseji O tzv. „euroamerické civilizaci“. A jak se stává, i k některým formulacím v nich je možno diskusně vyslovit výhrady. Jednou z nich by mohlo být skeptické stanovisko k odmítnutí formulace přítele Čepka o tom, že „Sedmnáctým stoletím byl v evropské civilizaci nastartován akcelerující vědeckotechnický pokrok... Toto století bylo opravdu dějištěm „vědecké revoluce.“ Ne tak dávno jsem vyslovil mínění, že lépe by bylo hovořit o „revoluci ve vědě“. Vždyť v tomto století pracovali René Descartes-Cartesius (1596-1650), Robert Boyle (1627-1691), Christiaan Huygens (l695-1695), Jan Amos Komenský (1592-1670), Jan Marek Markův (Marci) z Kronlandu (1595-1667), Galileo Galilei (1564-1642), , William Harvey (1578-1657), Francis Bacon (1561-1626), John Locke )1632-1704), Blaise Pascal (1623-1662), Thomas Hobbes (1588-1679), Denis Papin (1647-1712), Johann Bernoulli (1667-1748), Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716), Isaac Newton (1642-1727) a tak dále. Tato „revoluce ve vědě“ opravdu odstartovala „akcelerující vědeckotechnický pokrok“: vždyť už v tomto století se rozbíhala manufakturní výroba jako předehra průmyslové revoluce z dalších staletí.


ffffffffffNic by se nestalo, kdyby – vezměme to po pořádku – na jednom jarním setkání pražského klubu VM nedošlo ke slovnímu agresivně až vulgárnímu výpadu proti příteli Janu Čepkovi. Kdyby byla v dvojčísle Majáku – jak bylo přislíbeno – otištěna a nikoliv odhozena do redakčního koše jeho přínosná úvaha Bezvěrectví na pokračování. Kdyby v uvedeném dvojčísle byla alespoň zmínka o tom, že ve prospěch úvahy Jana Čepka odeznělo vystoupení přímo na poslední  valné hromadě našeho sdružení. Kdyby úvaha právem rozhořčeného Jana Čepka nebyla zveřejněna na webové stránce pátečníků Českého klubu skeptiků Sisyfos. A kdyby esej Vladimíra Šaura nebyl tištěn v rubrice Kritické příspěvky, nýbrž v rubrice Diskuse. Nevylučujeme ovšem ani velmi kritická vystoupení. K nim si však vybírejme terče přednostně mimo Volnou myšlenku. Např. odchovance spolku Hitlerjugend Ratzingera, který dnes tmářsky papežuje jako Benedikt (sic!) XVI. Anebo nějakého zelenáče, například  Martina Bursíka.


ffffffffffPrvní číslo Majáku 2007 mělo 28 stran a dvojčíslo pouze 36 stran: čtenáři byli tak ošizeni o 20 stran! K otištění uvedené úvahy Jana Čepka bylo tedy dostatek místa. Přitom je nepravdou, že není dost příspěvků. Ve slušné společnosti totiž platí zásada: „Audiatur et altera pars!“  Nechť hovoří také druhá strana! Je tedy aspoň dnes věcí slušnosti otisknout našemu členu Janu Čepkovi alespoň dva eseje. Prvním z nich je úvaha Bezvěrectví na pokračování!, kterou si přečtěme  v tomto čísle. I z mnoha dalších faktů bohužel vyplývá závěr, že se dnes v Majáku  projevuje sebevražedná tendence podněcovat šarvátky  a místo diskusí podporovat hádky mezi volnomyšlenkáři. Nutně vzniká otázka, jaká je redakční práce v tomto našem periodiku? Redakční rada Majáku snad vůbec  nepracuje, patrně proto, že neexistuje. Dvojčíslo Majáku 2007 2.-3. má i proto redakčně nikoliv výjimečně problematickou úroveň.  Naší členové i čtenáři si proto zaslouží, aby  o nedostatcích v redakční práci Majáku odezněla kritická rozprava! A aby urychleně, nejlépe ihned byla  zjednána náprava.

zpět