VOLNA MYSLENKA
aktuality archiv zajímavosti program

              

Vzkaz Jiřímu Grygarovi

Josef Haubelt

Evangelium sophisticum:
Atheistou buď, toť víra jistá,
Pán  Bůh sám je také atheista!

Karel Havlíček Borovský

ffffffffff1) Jiří Grygar, který byl v ČT představen též jako polní hejtman „Spanilé jízdy Ebicykl“, pronesl toto stanovisko:“Atheista nemá žádnou možnost prokázat svou thesi jako ji nemá možnost prokázat člověk věřící v Boha, racionálními prostředky, řekněme vědeckými prostředky...“ „...není to žádný důkaz, je to skutečně otázka víry, takže  paradoxně člověk ať už věří v Boha nebo nevěří v Boha, tak v obou případech jde o víru.“ Tak za prvé: Pokud by jakýkoliv bůh podle představ klerikálů existoval, byl by poznatelný. Vědecké poznání je ovšem nekonečný, nevyčerpatelný  proces, nikdy nebude člověk vědět absolutně všechno. Je jen - stručně řečeno - poznané a poznatelné! Nepoznatelno a neprokazatelno neexistuje.

ffffffffffA za druhé :bůh přece existuje! Je výpotkem, produktem lidské představivosti a fantazie! Stejně jako satan, ďábel, belzebub, bezpohlavní ženská postava s husími křídly – to jest anděl (nebo andělka), Krakonoš, čarodějové a čarodějnice, vodníci,  Špejbl a Hurvínek...! Troufám si tvrdit, že dnes mají panenka Barbie a Harry Potter více „věřících“ než římskokatolický bůh!!! Nic nadpřirozeného v tom není! Hodlá snad Jiří Grygar hlásat, že existenci respektive neexistenci lidí jako producentů boha  nelze „racionálními prostředky, řekněme vědeckými prostředky“ ani jinak poznávat a prokázat?  Že on sám o sobě je také sobě nepoznatelný a  neprokazatelný? Že proto on sám může ve svou vlastní existenci jenom a jenom věřit?

ffffffffff2) A co znamen á Havlíčkovo „Pán Bůh sám je také atheista“? Pokud pánbůh existuje, tak ví, že je: nepotřebuje tedy  věřit, že existuje. Anebo už vůbec není možné, aby věřil v nějaké nad ním existující „absolutno“, když je vlastně  tímto absolutnem on sám! Své vlastní bytí pak sám sobě prokazuje nikoliv vírou, ale „racionálními prostředky, řekněme vědeckými prostředky“, tedy protože je atheistou, pak atheisticky. Ani náš Narcis nevěří v sebe sama, nýbrž atheisticky ví, že je. A pánbůh by už vůbec nepotřeboval věřit, že Ježíš Kristus je jeho „bůh syn“: věděl by, že jím jako produkt jeho představivosti  je! Jako racionalista a skeptik by musel pochybovat o tom, že existuje „bůh duch svatý“. Jako atheista by nevěřil ani v ducha a ani v duchy: takováto víra by absolutně protiřečila  jeho zdravému rozumu. A zákon skeptiků zní: “De omnibus dubitandum!“ „O všem nechť jest pochybováno“. Samozřejmě jestliže se náš Narcis1) vydává za skeptika a věří v neprokazatelno a nedokazatelno, pak jeho skepse, jakkoliv se prý vyučuje na teologických fakultách, je tvorem zcela invalidním, se všemi čtyřmi nohami chromými a před utracením: vůbec tedy není skeptikem.  A protože bůh je podle Karla Havlíčka Borovského atheista, pak ví, že nad ním žádné „absolutno“ nepanuje. On sám nikoliv „věří“, ale ví, že je   sám pro sebe tím „absolutnem“: proto také nikoliv věří, ale ví, že je atheistou! Nemůže tedy nevědět, může jenom vědět, a k tomu náboženskou víru prostě nepotřebuje.

ffffffffff3) Diskuse p ředpokládá existenci slušnosti. Ta ovšem není tam, kde jeden debatér si dá ze záznamu předvést, co dříve před ním odděleně pravili  jeho možní oponenti, kteří tak byli  zbaveni možnosti  vstoupit do diskuse a oponovat. A je smutné, že takovýmto  debatérem se stal Jiří Grygar (*1936)2). Deklamoval své farářsky mnohomluvné tirády vlastně i o tom, že on sám jako jeden  „z nejlepších mozků“ byl za „totáče“ „jistým způsobem zahuben“, „doslova fyzicky“  nebo „prostě tak utrápen z těch koncentráků“, že se „vlastně nemohl vrátit k aktivní práci“, „s veřejností komunikovat“, „tak zmizel“, „neměl žádné pokračování“, „nemohl mít žádné žáky“ a že pro něho „byla tady taková dosti velká pauza“. Psychiatr by z této jeho poněkud prostoduché rétoriky s jistotou vyvodil, že náš astronom byl také za „totality“ - před převratem - totálně konformním občanem2) a že  dnes svou dřívější konformitu zakrývá, překrývá a utajuje, čím hlučněji, tím lépe. Tak, jak to už skoro dvě desetiletí posloucháme hlavně od těch, kdo s neúnavnou  pílí a s pozoruhodným  prospěchem sloužili předlistopadovému režimu.

ffffffffff A co se vlastně stalo našemu pseudoskeptikovi po státním převratu? Citujme jeho slova:“...tak najednou se celá řada lidí, kteří předtím byli ochotni mě naslouchat, se jako zježila a psala mi nebo mě telefonovala nebo mně to říkala i v osobním styku, že jsem je velmi zklamal a že jsem převlékl kabát a takovédle podivuhodné věci, a od té doby skutečně jsou lidé, kteří jsou vůči mně mnohem kritičtější než byli, což je docela paradox...“ Konec citátu. To nemá ovšem  nic společného s paradoxem!!! Proselytismus a konverze nemusí být  ničím, co bychom museli jenom odsuzovat. Slušní lidé však odsuzují vždy pokrytectví, které se zpravidla objevuje jako  zakrývání vlastní “hříšné“ minulosti. Říká se, že  kdo je slušný, byl slušným vždycky... A slušní lidé vytvářeli vždy a vytvářejí i dnes absolutní většinu, a to není paradox... I když to náš „ahvězdář“ vzhledem ke svému věku patrně už nikdy nepochopí.

ffffffffff4) Musím se kategoricky ohradit proti vulgárnímu výroku privilegovaného účastníka uvedeného pořadu  o tom, že dřívější studentské zkušenosti  s povinnou výukou náboženství jsou „tydle předsudky“.  Rákoska přece v tom čase bývala už na základních školách hlavní učební pomůckou nikoliv všech učitelů, ale všech katechetů. Pedagogové tehdy museli organizovat povinné návštěvy modloslužeb a činili tak s velkou nechutí, jak tomu bylo například u mého skvělého profesora kreslení Františka Chmela (1889-1958). „Modloslužby“ jsme absolvovávali s cíleným – rafinovaným ovšem - uličnictvím. Připomínám, že při nich katolický kněz stával po staletí čelem ke „svatostánku“ a tedy spodní část svých zad předváděl věřícím. Když kázal, tak pobýval povýšen nikoliv jenom z akustických důvodů na kazatelně vysoko nad  hlavami věřících! Ušní zpověď jsme většinou spontánně  pokládali za ponižující proceduru, a když jsme dospívali, tak se nám celibát jevil jako způsob  rafinovaného ponižování a zotročování člověka.  Způsoby homiletického znevolňování věřících si katoličtí kněží pečlivě nacvičovali a nacvičují v seminářích i dnes, což jsem si ověřil ve svém rodišti i při nedávné účasti na katolické mší při příležitosti vyhlašování  čestných občanů mého rodiště (onen kněz byl mimo mši docela sympatickou osobností). Církev katolická – jedině samospasitelná - poskytovala své základní „služby“ legálně po celou dobu nacistické okupace (až na poutě, které byly v posledních letech války zakázány), a se vznikáním  občanského vědomí nám nemohlo uniknout, že mezi kněžími a katolíky byli významní rozbíječi svobodného Československa (např. Josef Tiso, nešťastník Emil Hácha, převor řádu maltézských rytířů Boppe? – významem druhý prelát  pražské arcidiecéze – řada katolických intelektuálů atd. atp.)... Pokračovat bych mohl ještě dost dlouho, ale nechci...

ffffffffff5) Vstupní otázka o tom, koho jsou Češi potomky a zda jsou atheistickým národem,  byla nanejvýš podivná. Alternativní „buď – nebo“ tu neplatí. V českém národě se k římskému katolictví hlásí asi 27 % občanů (jejich počet katastrofálně poklesl právě po roce 1989), kteří se sotva k husitství hlásit mohou, i když i oni sice proti své vůli, ale přece jen „potomky husitských rebelů“ také jsou. Přitom je hloupostí mínění, že česká společnost je náboženským založením „naprosto dominantně katolická“. Je „bezvěrecká“: absolutní (více než dvoutřetinová) většina občanů je „bez vyznání“ – náboženské víry ovšem (nebo se nevyjádřila). Nemůžeme ani  říci, kolik je v národě atheistů. Prostě to nevíme: tato otázka nebyla při posledních sčítáních  obyvatelstva vůbec položena. Pokud hovoříme o „víře“, pak je třeba vědět, že „víra“ vůbec nebývala a není ani dnes soukromým vlastnictvím církve nebo církví a že zejména katolicismus si dnes i profánní víru pro sebe jednoduše a nestydatě přisvojuje. I lidé bez vyznání, tedy i atheisté „věří“ ve slušnost, v čest, ve spravedlnost, v poctivost atd., tím spíše, že v mnoha případech vědí, že takováto „víra“ je zejména dnes mnohdy čirou utopií. Jak nám to názorně demonstroval  bicyklista Jiří Grygar.

ffffffffff 6) O Volné myšlence měli v televizním pořadu hovořit přítomní volnomyšlenkáři, a nikoliv protekčně proselytický novokřesťan misionářské konfigurace spolu s religionistou, z nichž ani jeden ani druhý o ní nevědí skoro nic. Diváci se měli z televize dovědět, že naše Volná myšlenka je svým programem přidruženým členem Mezinárodní humanistické a etické unie (IHEU) se sídlem v Londýně a Světové unie Volných myslitelů (UMLP) se sídlem dnes ve francouzském Brestu.  Volná myšlenka nepřicházela z Německa. Vyrůstala přece z domácí tradice antiklerikálního svobodného myšlení, které symbolizoval např. svobodomyslný  z katolické církve exkomunikovaný kněz Augustin Smetana (1814-1851) a pak svobodomyslný rolník Alfons Šťastný z Padařova (1831-1913).  Německé vlivy se uplatnily minimální měrou. Hlavní opory byly v počátcích   v Belgii,  ve Francii a v Itálii.

ffffffffff V roce 1904 vznikl Spolek volných myslitelů Augustin Smetana, který se stal Českou sekcí Volné myšlenky: obě tyto organizace byly potlačeny  v roce 1915. Mezi dvěma válkami působily tři hlavní volnomyšlenkářské organizace, a to Volná myšlenka československá, Unie svobodných socialistických myslitelů a v letech 1924 až 1936  Svaz proletářských bezvěrců. V letech 1946 až 1952 působil Svaz občanů bez vyznání. V názvech těchto organizací se nevyskytuje substantivum atheismus, i když v nich měli rozhodně převahu „bezvěrci“. Podstatným ovšem byl v nich antiklerikalismus, s požadavkem konsekventní odluky státu od církví a náboženských organizací.

ffffffffffK podivení je tvrzení, že Volná myšlenka  byla v roce 1952 „zrušena s takovým docela komickým zdůvodněním ze strany komunistické moci, totiž že jitří náboženské city spoluobčanů a tudíž se vlastně dopouští společensky nepřijatelného chování“. Pravdou je, že tehdy se všechno „sjednocovalo“ – škola, tělovýchova, mládežnické hnutí – vše muselo být jednotné. - A tak i tehdejší Svaz volnomyšlenkářů  v Československu musel formálně vlastním rozhodnutím ukončit svou činnost a „včlenit se“ i se svým majetkem i členskou základnou do nově vznikající jednotné  ovšem „Československé společnosti pro šíření vědeckých a politických znalostí“. Tomu „napomohlo“ i to, že vedoucí osobnost volnomyšlenářského hnutí  u nás - „Čechoameričan“ Emanuel  Viktor Voska (1875-1960) - se dostal do soukolí procesu s tak zvaným „vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Stránským“.  A pak vlastně celý zbytek života strávil  ve vězení.

ffffffffffJe ovšem naší chybou, že jsme ony dva účastníky televizního pořadu nemohli předem vyzkoušet ze znalostí o Volné myšlence, alespoň v rozsahu knížky dříve pracovníka Ministerstva kultury ČR Antonína K. Kudláče3)oklasifikovat jejich nedostatečné vědomosti a rozhodnout, zda mohou o dnešní Volné myšlence hovořit  či nikoliv.

ffffffffff7) „Finis coronat opus“, říkávají latiníci i dnes. Moderátor formuloval otázku: „Je Švejk atheista?“A dostal nakonec korunou dovolím si nanejvýš zdrženlivě říci tuto podivnou odpověď:“Možná ani ne atheista, ale Švejk si dával velice záležet na tom, kdo vyhraje, a k tomu se přidal“. Švejk byl přece rozkošný „přírodní potížista“, který se nikdy, k nikomu a nikam nepřidával, nýbrž vždy byl jako věčný pucflek k někomu anebo k něčemu „přidán“. O tom, že jeho pouť „za vítězstvími“  habsburských zbraní započne cestou vlakem do Budějovic přece nerozhodoval. Jeho putování pěšky z Tábora do Putimi za Pepkem Vyskočem a strážmistrem Flanderkou vůbec nebylo výsledkem uvažování o tom, kdo vyhraje. Vůbec se „nepřidával“ ani „nepřidal“ k vojenské eskortě, která ho vlastně jako zběha dopravila do kasáren nad řekou Malší v metropoli jižních Čech - nikoliv proto, aby se znovu „přidal“ třebas pod hrozbou vojenského tribunálu  k tomu, „kdo vyhraje“. A tak dále, do nekonečna. Svým způsobem symbolizuje dějinnou i dnešní skutečnost našeho národa. Po staletí žijeme vlastně v  obklíčení ze všech stran: od severu a západu tlačí Němci, z jihu němečtí Rakušané, z východu Poláci a od jihu přes Slováky Maďaři. Byteček, jaký mají třebas Švédové, si můžeme jenom přát. Naši nemocní mocní se ovšem mnohdy až na výjimky k někomu přidávají. Zejména dnes!
8) Problematickou je otázka, „jak by se Jan Hus  choval  k atheistům“? Tedy připusťme, že tak, jak se choval „k různým úchylkářům“ Jan Žižka. Adamitů, snad pantheistů byla tehdy ovšem  jenom skupinka, a ani nevíme s jistotou, kde byla vyvražděna, zda ve  vsi Klokoty tehdy u Tábora nebo v Přiměticích anebo u Veselí nad Lužnicí, a zda v těchto místech vůbec byly nějaké stodoly, v nichž měli být upáleni. Pro Žižku byli hlavními „úchylkáři“ křižáci, pachatelé genocidního vraždění, kteří loupili a vraždili všechno živé, muže, ženy, děti i zvířata a ptáky, tím spíše, že při naverbování jim byly odpuštěny všechny hříchy, nejenom ty, které spáchali, ale i ty, kterých se dopustí v budoucnu:  měli pro každý případ jistotu, že se dostanou do nebe. V našem věku by ovšem pro Žižku museli být hlavními úchylkáři „papeženci“.A tak by Žižka dnes nepochybně nejprve zaútočil na hlavní jejich stan v arcibiskupském paláci v Praze, kde by jeho osazenstvo v podobě „vlčí smečky“ do kořene vymýtil. Tím by ovšem své bohulibé dílo pouze započal. Vzápětí by si zjistil, že papeženci zničili všechny nekatolické církve v době mezi Obnoveným zřízením zemským (pro Čechy 1627 a pro Moravu 1628) a tolerančním patentem Josefa II. (1781), tedy na 164 let. Přikázal by jim tedy, aby zastavili činnost své církve počínaje rokem 2011 na 164 let, tedy do roku 2175. Postaral by se o to, aby byl v tom roce  2175 vydán druhý toleranční patent, který by z obnovené papeženské církve učinil podobně jako patent Josefa II. ve věci nekatolických církví pouze církev trpěnou.

ffffffffffOvšem už dnes by měla být pokud možno ihned uzákoněna úplná odluka zejména římsko-katolické církve od státu, jednou a provždy -  tak jak tomu je v USA od roku 1802 a ve Francii od roku 1905 - totálně oddělena od státu, od veřejných financí. Ať má všechno, co potřebuje, ale jenom a jenom za své!
ffffffffffTaková by dnes v českých zemích  mohla a měla být boží spravedlnost!

ffffffffffP.S.: Časy se mění, a my v nich! A buďme rádi, že jsme dostali slovo v ČT! Bylo nesporně v náš prospěch, že nás vidělo velmi mnoho lidí, že tedy jsme! V náš prospěch hovořila i nervózní, útočná, neslušná a hloupá rétorika, které jsme byli vystaveni. Lidé nejsou hloupí! Většinu populace u nás jako všude jinde ve světě tvoří slušní lidé, kteří dokáží poznat ocenit, o co vlastně jde. Pochopili už, že slíbený ráj na zemi se nekoná! S tím zřetelně roste i nedůvěra k těm, kteří tento ráj na zemi slibovali, a i k těm,  kteří jej slibují na nebesích. A nejde jenom o to, že žijeme v krizi, která se některými svými aspekty podobá k tomu, co se odehrálo po roce 1929! Nepřejme „vlčí smečce“ královskou katedrálu na Hradě v Praze! Varujme ji před tím, aby vybírala pro sebe jako dnes  z veřejnoprávních prostředků po šedesát let jeden milion korun denně! Upozorňujme ji na obrovské škody, které by si mohla způsobit tím, kdyby se  takto nechávala po šest desetiletí opulentně živit našimi dnes ještě nenarozenými vnuky a pravnuky! K největšímu odlivu věřících z římskokatolické církve došlo přece po roce 1989! Byla to odpověď obyvatelstva řečeno bez nadsázky znovu na všežravost prelátů právě této církve! Žijme svobodně, s vědomím toho, že k tomu žádné politruky, ani v podobě zvláště římskokatolických kněží,  jednoduše nepotřebujeme!

  1. Krásou proslavený mladík Narkissos (latinsky Narcissus), syn řeky Kéfisos a nymfy Leiriopé, odmítal hrdě všechny chlapce a dívky, kteří ho chtěli milovat. Zamilovala se do něho i nymfa Écho, pohrdavě ji odmítl a prohlásil, že raději zemře než aby spočinul v jejím objetí. Zhrzená nymfa zvolala:“Tak ať miluje sám sebe a nikdy nedojde své touhy!“ Její přání splnila bohyně spravedlivé odplaty Nemesis. Na cestě z lovu spatřil Narkissos v hladině dosud nikdy nezkaleného pramene  svůj obraz a snažil se jej uchopit. Nepodařilo se mu to nikdy. Zamilovat se tedy beznadějně do něj, chřadl až zemřel, a nakonec se proměnil v květinu narcis, v antice symbol předčasné smrti!!!
  2. Kdo je kdo – Osobnosti české současnosti – Who is Who – 5000 životopisů“ (vydání 2000,  s.164,  heslo Jiří Grygar).
  3. Kudláč, Antonín K. K.: Příběh(y) Volné myšlenky; Praha, NLN 2005, 192 str.
  4. Kolář, Petr: Bojovný ateismus se vrací; in: Universum (revue České křesťanské akademie) č. 2,  2008, s.24-26.

zpět